Jak jsme v Literárkách obcházeli cenzuru
Časopis Literární noviny vycházel od 20. let minulého století a v letech nejtužší komunistické diktatury se z něj stala hlásná trouba režimu. Antonín J. Liehm ale zažil v redakci, která tehdy sídlila v Betlémské ulici s výhledem na Pražský hrad, dobu 60. let, kdy se naopak časopis podílel na uvolňování společenské atmosféry, přinášel nová témata a učil své čtenáře myslet. I přes relativní liberalizaci společnosti stále muselo každé číslo nejdřív k cenzorovi. „Ve čtvrtek noviny vycházely, ve středu je cenzura definitivně schvalovala,“ vzpomíná A. J. Liehm. „Ale v novinách nesměla vyjít bílá místa, muselo to za každých okolností vypadat, jako že je všechno v pořádku. Proto jsme měli za ty nejprovokativnější, nejméně přijatelné články v zásobě jiný článek. Odpoledne nám to vrátili a řekli: ,To nejde! Něco jiného!‘ A my jsme měli připravený text, který byl horší než tenhle, jenomže už nebyl čas, aby s tím ještě něco dělali.“ Byla to součást obecně rozšířené hry občanů s režimem, založené na vytrvalém obcházení nařízení. A. J. Liehm připomíná, že tato jejich redakční strategie měla samozřejmě vždy dohru. Později se mu jeden z cenzorů přihlásil, že má zájem pracovat v redakci. „A já bych ho vzal! Věděl jsem, že je to přemýšlející člověk. Jenom k tomu už nedošlo, protože Literární noviny skončily.“
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Routes
Not a part of any route.
Comments
No comments yet.