Divadlo, které zbylo
Meziválečný avantgardní divadelník Emil František Burian strávil válečné roky 1941–1945 v zajetí nejprve v Terezíně a později v koncentračních táborech. Jen zázrakem přežil potopení lodi Cap Arcona ve vodách Baltského moře. Do Prahy se vrátil až v druhé polovině května 1945, a to díky osobní záchranné výpravě jednoho z mladých sympatizantů jeho divadla Antonína J. Liehma. Přivezl Buriana do Prahy a ten, navzdory prožitým hrůzám a špatnému fyzickému stavu, se chtěl okamžitě vrhnout do práce. V té době probíhalo přerozdělování pražských divadelních scén a E. F. Burian doufal, že dostane zpátky původní prostory Divadla D34 v Mozarteu. To však již bylo obsazeno. Jediná volná adresa byla Na Poříčí 26, kde mu už v roce 1938 poskytla Legiobanka náhradní působiště. A teď, v čase svobody, se sem musel uchýlit znovu. „On když se vrátil, to už bylo přece jenom tři neděle po válce. Tak šel do toho sálu na Poříčí a dal mu název Divadlo, které zbylo,“ vysvětluje jeho tehdejší spolupracovník Antonín J. Liehm. Později se Burian vrátil k názvu D46 podle roku dané sezony. Jeho první inscenací po návratu byl Romeo a Julie s podtitulem Sen jednoho vězně. Shakespearovu předlohu zpracoval se zkušeností koncentračního tábora. A jako první poválečný voiceband připravil verše Františka Hrubína. „Ten bydlel na Žižkově a já jsem k němu chodil každý den pro nové stránky a nosil jsem je do divadla. A Burian to rovnou zkoušel,“ vypráví A. J. Liehm. Voiceband se jmenoval Jobova noc.
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Routes
Not a part of any route.
Comments
No comments yet.