Vlakem přes demarkační čáru

Konec války zastihl Jiřího Světlíka v německé věznici v Mnichově. Cestu domů do Plzně mu ztěžovala realita poválečné Evropy – zničená železnice, rozbombardované mosty. V rozbitém Mnichově se nikdo nestaral o repatriaci českých politických vězňů a nuceně nasazených pracovníků, museli si poradit sami. Ustanovili si tzv. československou svépomoc – Czechoslowak Self-Help of City Munich, sehnali a opravili auta, po německých skladech našli benzin a potraviny, na které jim Američané vydali potvrzení. Na cestu do vlasti vyrazili až na konci května. Kvůli zničeným mostům museli jet přes Rakousko a Linec. Do Českých Budějovic pokračoval Jiří na kole a dále již vlakem. „Cestoval jsem prvním vlakem, který jel z Českých Budějovic do Plzně. Do té doby vlaky nejezdily tak daleko. Přejížděly sovětsko-americkou demarkační čáru u Nezvěstic. Tam Američané prohlédli vlak, vypracovali soupis všech cestujících. Kdo neměl propustku s povolením přejezdu, nebo koho neuznali, vyndali z vlaku. ,Žádné bavení, přes čáru k nám do Ameriky nepojedeš, synku.“ Všechny ostatní si sepsali, nasedli do džípu a jeli na velitelství americké armády do Rokycan vyžádat pro vlak povolenku. Za hodinu se vrátili a vlak mohl pokračovat do Plzně. „Bylo po válce, lidé byli nepřátelé. Já měl štěstí, že jsem měl americký pas, mohl jsem projet.“ Cesta z Mnichova do Plzně mu trvala tři dny.