Kovbojka pod Roklanem

V roce 1956 nastoupil František Mandák základní vojenskou službu u Pohraniční stráže. Po prvotním výcviku byl přidělen k rotě Roklan, pojmenované podle jednoho z nejvyšších šumavských vrcholů, který se nedaleko tyčí. Čekal ho život nabitý elektřinou sršící z drátů železné opony a drilem v drsných klimatických podmínkách. Běžné cvičení se leckdy změnilo v kovbojku: „Jedno družstvo bránilo Roklanskou chatu a druhé ji dobývalo. Tomu jsem tenkrát coby desátník velel já. Poručík Waltr to sledoval zpovzdáli a radil: ,Musíš tím okýnkem.´ Tam jsou nahoře, směrem k západu, taková dvě menší okénka. Tak já jsem se snažil do jednoho z nich dostat. I když jsem věděl, že z něho občas někdo slepýma střílí. Ty samopaly dostaly jiné hlavně, zúžené, aby to mělo zpětný ráz. Tak já jsem se vecpal do toho okénka, naštěstí jsem měl ten starý samopal, čtyřiadvacítku, s dlouhým zásobníkem před obličejem. Ten kluk, který chatu bránil, na mne vystřelil dávku. Já jsem se sesypal z toho okýnka a křičel: ,Já nevidím!‘ Měl jsem celý obličej zďobaný šupinkami z toho slepého náboje, jen oči a nos jsem si zachránil samopalem. Otevřel jsem oči, samozřejmě slzavé, a já viděl! Poručík Waltr udělal okamžitě té kovbojce konec a od té doby už jsme tímto způsobem necvičili.“