Jak jsme nebyli odsunuti

Když po válce v Děčíně začal divoký odsun Němců, matka Otto Peschky vůbec nečekala, že by se mohl týkat i jich. Její manžel, který musel jako Němec narukovat do wehrmachtu, se stále nevracel a ona sama byla Češka. O to větší byl její šok, když k nim do ulice přijel na koni český komisař a vyvolával, že si všichni musí ihned sbalit nejnutnější věci a ráno nastoupit k odsunu do Německa. Otto Peschka, kterému tehdy bylo 12 let, vzpomíná: „Každý si s sebou mohl vzít jen patnáct kilo. Už jen výběr věcí – jestli radši ještě jedny rezervní boty, nebo kazajku – byl zoufalý, protože oboje se vám tam nevešlo. Ale nejhorší byla nejistota, kam půjdeme a co s námi bude.“ V těžké chvíli rodinu zachránila neuvěřitelná náhoda. S naloženým vozíkem už stáli připraveni před domem, když kolem prošel jeden z komisařů a v Ottově matce poznal svou spolužačku z gymnázia ve Vysokém Mýtě. Udiveně se jí ptal, co dělá v odsunu Němců, a ona mu vysvětlila, že je už od roku 1930 za jednoho provdaná, ale že si ponechala českou národnost. Komisař pak poslal Peschkovy domů s příslibem, že se za českou matku a její rodinu osobně zaručí. „To nám, a hlavně mamince, spadl obrovský balvan ze srdce,“ uzavírá jeden z příběhů své rodiny Otto Peschka.