Ty boty jsem si od něj koupil
Vladimír Ponikelský byl v roce 1944, po náboru 1. československého armádního sboru ve volyňském Rovně, přidělen k dělostřeleckému pluku. Zúčastnil se bojů u Machnówky a vzpomíná, jak špatně na tom tehdy armáda byla s vybavením. „U té Machnówky jsme stáli u velkýho statku, když byla chvíle klidu, i když byla pořád pohotovost, tak jsem se šel podél potoka podívat kolem. Bylo to blízko našeho palebnýho postavení. Tam jsem našel deku, byla větších rozměrů a v jednom rohu, řeknu to lidově, byla posraná. Já jsem si tu deku vzal, vypral jsem ji v potoku a měl jsem vystaráno. V noci jsem se do ní zabalil. Mezitím jsem si taky stěžoval u výstrojního: ‚Za chvíli budeme za hranicema a mně kouká zadek z kalhot, z bot mi koukají prsty.‘ Vymlouval se, že nic nemá, shořely sklady. Takže jak jsem šel podél toho potoka, objevil jsem zabitýho Němce. Takový krásný boty měl, vyfasovaný, tak jsem ho tak trošičku zkusil, jestli se nevzbudí. A ty boty jsem si od něj ‚koupil‘. Měl jsem vystaráno do konce války.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Vladimír Ponikelský, kapitán v. v.
Kapitán v. v. Vladimír Ponikelský, narozený 10. listopadu 1923, je pamětníkem a především aktivním účastníkem bojových operací 1. československého armádního sboru. Narukoval ve volyňském Rovně v březnu 1944 a byl tak jedním ze 12 tisíc českých dobrovolníků, kteří se přihlásili k československé zahraniční armádě na východní frontě. S ním se ke službě přihlásili jeho otec Václav, bratr Rostislav a strýc. Sestra a nevlastní matka zůstaly na rodinném hospodářství v české obci Máslenka poblíž Dubna, odkud rodina pocházela a kde Václav Ponikelský působil jako starosta. Na Volyň původně přišel pradědeček Vladimíra Ponikelského a otec Václav se tam již narodil. Rodina obdělávala v Máslence menší hospodářství, a dokonce přijala i pravoslavné vyznání. Pro všechny tamější Čechy byla samozřejmostí i vícejazyčnost, protože Volyň byla mnohonárodnostní. Vedle Poláků tu žili Ukrajinci, Židé, Němci a Češi. Pro obyvatele Volyně se pak národnostní ambice především Ukrajinců staly životní hrozbou, stejně jako postup německých armád do SSSR v roce 1941. V roce 1944 tak byla Volyň již oblastí, kde se několikrát převalilo násilí - páchané Němci a ukrajinskými nacionalisty. Sovětští bolševici navíc pomalu přicházeli ke slovu. Vladimír Ponikelský byl zařazen k dělostřelcům a prodělal několikatýdenní výcvik v Rumunsku. Bojovým křtem prošel se svou dělostřeleckou jednotkou v rámci karpatsko-dukelské operace - nejdříve u Krosna, Jasla, vesnice Machnówky na předpolí Dukly, a nakonec v samotném Dukelském průsmyku, smutně proslulém největším krveprolitím v řadách československých vojáků. V květnu roku 1945 nakonec došel se svou jednotkou až do Prahy. V té době již věděl, že v průběhu opavsko-ostravské operace padl jeho bratr Rostislav, jehož tank najel na minu. Válku nepřežil ani strýc, který zahynul pod německou palbou přímo ve vojenské kuchyni ještě během karpatsko-dukelské operace. V obnoveném Československu se Vladimír Ponikelský a jeho otec rozhodli zůstat natrvalo. Usadili se v obci Levonice u Postoloprt, kde jim bylo přiděleno menší pole o výměře 12 hektarů, a začali znovu hospodařit. Kvůli svému otci Vladimír Ponikelský dokonce opustil i armádu, kde mohl rozvíjet slibnou vojenskou kariéru. Jako mnoho volyňských Čechů, kteří bojovali na východní frontě, už se domů vrátit nechtěl. Sovětští komunisté Volyni rozhodně nepřipravovali příjemnou budoucnost. Smutný příběh mu ale komunisté připravili i v jeho novém domově. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen za neoznámení trestného činu. Neudal totiž známého, který se podle Státního soudu v Praze dopustil velezrady na komunistickém zřízení. Při témže monstrprocesu, při němž stanuly před Státním soudem v Praze na čtyři desítky lidí, byl Vladimír Ponikelský odsouzen na 10 měsíců. Předtím byl ale ještě během několikaměsíčního vyšetřování v Mostě mučen vyšetřovateli Státní bezpečnosti. Zbytek trestu odpracoval v jáchymovských uranových dolech. Po propuštění mu byla několikrát nabídnuta spolupráce s bezpečnostními orgány. Vladimír Ponikelský odmítl a nevstoupil ani do KSČ, což by pro něj jako bývalého malorolníka, nyní zaměstnance JZD, mělo nesporné výhody.
