Pátrání po krajanech
V polovině osmdesátých let se podařilo Ivanu Landsmannovi na pozvání staršího bratra, žijícího v Torontu, vycestovat z Československa do Kanady. Po necelých dvou měsících se ale na nátlak bratra Landsmann vrátil zpět do Evropy. Návrat do Československa byl pro něj už v té době nemyslitelný, a proto se rozhodl požádat o politický azyl v Holandsku. „V Amsterodamu na letišti mě nejdřív nechali sedm dní sedět u dveří, to bylo náročné, celou tu dobu jsem čekal, že mě deportují. Po několika dnech čekání mi přidělili polskou překladatelku, protože jsem vůbec neuměl anglicky, a ta mě upozornila, abych v žádosti o povolení k pobytu lhal a neříkal, že z Československa odcházím za prací, ale z politických důvodů. Nakonec mi dali papír s povolením na jeden rok pobytu a řekli mi, že se mám dostavit na uvedenou adresu, že se tam o mě postarají. Když jsem to místo našel, nikdo tam nebyl, adresa byla falešná.“ Následující dva měsíce se Ivan Landsmann potloukal po amsterdamských parcích a hledal české krajany. Jeho bratr mu totiž v Kanadě poradil, že v Holandsku je hodně českých hospod. Po několika týdnech marného pátrání se Landsmann opět snažil s pomocí česko-holandského slovníku doptat se číšníka v jedné z mnoha amsterdamských hospod, zda neví o podniku, kde by se scházeli jeho krajani. „Náš rozhovor slyšel jeden chlapík, přisedl si ke mně a promluvil lámanou češtinou. To bylo jak z pohádky. Vyprávěl mi, že byl za války v Československu v zajetí a potom že tam nějaký čas pracoval, a tak uměl trochu česky. Řekl mi, že v Rotterdamu zná nějakého zpěváka Hutku a spisovatelku Janu Beranovou.“ Neznámý chlapík z baru sehnal během pár dní Hutkovu adresu v Rotterdamu a Ivan Landsmann se tam bez váhání rozjel.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Poválečná emigrace československých občanů do Nizozemska
Emigrace československých občanů do zahraničí se v poválečné historii naší země odehrála ve dvou velkých vlnách. První vlnu tvořili lidé, kteří odešli po komunistickém převratu v únoru roku 1948. Většina z nich považovala svůj exil za dočasný a po pádu komunistického režimu měla v úmyslu se vrátit. V tomto období opustilo Československou republiku asi dvacet pět tisíc lidí. V Evropě byla bída a vzpomínky na druhou světovou válku byly stále znatelné. Jen pomalu vznikal a rozvíjel se systém přijímání uprchlíků. Většina z nich se snažila dostat se pryč z válkou poznamenané Evropy a začít nový život v Americe. Část Čechoslováků požádala o azyl také v Nizozemsku, kde bylo ještě v průběhu roku 1948 založeno několik pomáhajících organizací pro emigranty. Uprchlíci zde měli díky stipendiím možnost studovat nebo se rekvalifikovat a získat dobrou práci. První českoslovenští emigranti v Holandsku založili spolek Náš prezident Osvoboditel T. G. Masaryk. Spolek se věnoval pořádání sbírek obnošeného šatstva a potravin pro československé uprchlíky v německých uprchlických táborech, přednáškám o politické situaci v Československu a organizaci pravidelného setkávání u hrobu Komenského v Naardenu. Skupina kolem krajana Berana v Rotterdamu vydávala sociálně-kulturní časopis Modrá Revue. Od roku 1952 začala na československých hranicích vznikat takzvaná železná opona, byl vybudován ženijně technický elektrifikovaný zátaras, což emigraci podstatně ztěžovalo. Mezi lety 1952 a 1964 se republiku podařilo opustit ročně průměrně asi dvěstě padesáti občanům. Druhá velká poválečná vlna emigrantů opustila Československou republiku po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Během ní odešlo do zahraničí asi 300 000 převážně vysoce kvalifikovaných lidí. V sedmdesátých letech počty uprchlíků z Československa poklesly a od roku 1979 pak dosahovaly ročně asi pěti tisíc osob. V této době již nikdo nevěřil, že by kdy mohlo dojít k pádu komunistického totalitního režimu a opuštění republiky považovali všichni odcházející za definitivní. Českoslovenští emigranti, kteří získali azyl v Holandsku, nechápali levicové nadšení mladých nizozemských intelektuálů. Jejich přesvědčení se opíralo o povrchní znalost socialistických idejí a hesel z ideologie Mao Ce-tunga, Trockého, Che Guevary a pod. Názory většiny českých emigrantů se jim zdály konzervativní, zastaralé, maloměšťácké. O spolkové aktivity nebyl obecně mezi československými emigranty první ani druhé vlny velký zájem a spíše se soustředili na individuální asimilaci mezi původní obyvatele.
