Nepřizpůsobivá
Po mnichovské dohodě se rodný kraj Eriky Bednářové stal součástí nacistického Německa. Její rodina byla německé národnosti, přesto byla matka jako antifašistka s levicovým smýšlením ihned zatčena a odvezena do služebny gestapa v Šumperku. Zanedlouho ji propustili, ale protože prý dál veřejně mluvila o praktikách nacismu, gestapo se pro ni do konce války ještě několikrát vrátilo. Jednou ji příslušníci gestapa při výslechu málem ubili. Matku zachránila dcera Gréta, která se jako služebná staralo o domácnost jednoho z vyšetřujících gestapáků. „Za Grétou přišel jeden gestapák a říkal: ,Jestli ještě chcete maminku vidět živou, tak pojďte s námi.‘ Gréta šla a viděla maminku na gestapu ležet v rohu. Spodkem krev, nosem krev, ušima krev. Jak ji zase zmlátili.“ Gréta začala vyhrožovat, že pokud matku nepošlou do nemocnice, nevrátí se do služby. „Potom přišel ten gestapák, u kterého sloužila, a ptal se, co se děje, že mu volala manželka, že jsou děti hladový. Gréta mu odpověděla: ‚Nepůjdu vařit. Můžete mě zmlátit stejně jako maminku, ale já nejdu pryč, dokud ji nedáte do nemocnice.‘ On se potom postaral, aby ji dali do nemocnice a Gréta se k němu zase vrátila.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Erika Bednářová
Erika Bednářová, rozená Rotterová, se narodila v roce 1930 v osadě Pekařov. Oba její rodiče byli německé národnosti. Maminka Sofie byla zarytou antifašistkou a ihned po záboru pohraničí v roce 1938 byla zatčena gestapem. V roce 1940 byla opět zatčena a byly jí odebrány děti. Anna skončila v dětském domově v Čelákovicích, Erich na práci u sedláka ve Waltersdorfu (Žleb) a malou Eriku se sestrou si vzali strýc a teta Engelbertovi ze Svitav. Maminka byla ještě několikrát zatčena, vyslýchána a mučena, přesto dál pomáhala lidem v okolí. Mimo jiné v květnu 1945 zachránila mladého německého vojáka, kterého po nocích odvedla k německým hranicím, vzdáleným několik stovek kilometrů. Po válce byla rodina v rámci kolektivní viny perzekvována. Nejprve byla paní Erika poslána do internačního tábora v Olomouci-Nových Hodolanech, kde v otřesných podmínkách strávila tři měsíce. Na jaře roku 1948 byla i s maminkou vysídlena na Uničovsko, kde pracovaly bez mzdy, jen za ubytování a stravu. Erika Bednářová byla v té době již vdaná a měla s sebou čerstvě narozené dítě. Její manžel Oldřich byl povolán na vojnu, a tak o jejím vysídlení nic nevěděl. Z Uničovska se pamětnice dostala až díky jeho rodičům. Její maminka Sofie tam pracovala celé tři roky, než ji odtamtud dostali němečtí antifašisté z Rapotína. Erika Bednářová potom žila s manželem v Loučné nad Desnou. Neuměla česky, a tak nemohla získat lepší zaměstnání. Pracovala v lese a potom v továrně Velamos. V roce 1997 zažila povodeň na řece Desné. Po kolena ve vodě v kuchyni sledovala, jak jí obrovské balvany strhávají část domu. Nakonec ji zachránil syn Oldřich.
