Jízdenka do Palestiny
Vídeňský rodák Bedřich Utitz se v roce 1931 jako chlapec přestěhoval s rodinou do Prahy, ale už o několik let později měli pádný důvod, proč nový domov opustit: po vzniku protektorátu jim jako Židům začalo za strany nacistů hrozit smrtelné nebezpečí. Legální možnosti vycestovat byly velmi omezené, poslední šancí zůstával ilegální odchod. Tuto příležitost se rozhodl využít i tehdy devatenáctiletý Bedřich. Čirou náhodou mu jeden kamarád poradil, že v pasáži Černá růže má sídlo společnost pánů Lébla a Guttmanna, která organizuje ilegální cesty do Palestiny. Utitz i jeho rodina za tuto službu zaplatili nemalé peníze. Přejezd nočním vlakem do Vídně a následně lodí po Dunaji se však vydařil a Bedřich Utitz později vstoupil do československých jednotek. V jejích řadách se zúčastnil obrany Tobrúku v severní Africe a obléhání francouzského přístavu Dunkerque.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Bedřich Utitz
Narodil se 20. listopadu 1920 ve Vídni do židovské rodiny původem z Čech, která se v roce 1931 přestěhovala do Prahy. Zpočátku mluvil pouze německy a navštěvoval německou školu. Dne 30. dubna 1939 se díky spolužákovi dozvěděl o pražské kanceláři organizující ilegální cesty Židů do zahraničí. Celá jeho rodina se pak přes Dunaj a Černé moře dostala do Palestiny. Zde se chtěl přihlásit do cizinecké legie a později do tvořící se československé zahraniční armády, ale v obou případech ho odmítli přijmout. Do armády se dostal až později a s 200. protiletadlovým plukem se zúčastnil obrany Tobrúku. Díky tomu, že měl maturitu, se dostal do důstojnické školy v Haifě a do bojů o Tobrúk již nezasáhl. S dalšími československými vojáky se pak přeplavil lodí do Británie a na konci války se s Československou samostatnou brigádou zúčastnil obléhání francouzského přístavu Dunkerque. V lednu 1945 ho na průzkumné hlídce Němci zajali a přesunuli do věznice v Dunkerque, odkud se dostal až v dubnu zprostředkováním Červeného kříže a výměnou za německé zajatce. V roce 1946 nastoupil do České tiskové kanceláře a byl jmenován dopisovatelem v sovětském sektoru rozděleného Berlína. O tři roky později přešel do agentury Telepress, která vysílala zprávy, nebo spíše dezinformace do rozvojových zemí. Když byl Telepress v roce 1952 zrušen, nemohl Bedřich Utitz pro svůj židovský původ půl roku získat zaměstnání. Nakonec se uchytil v Ústavu pro experimentální chirurgii v Krči na pozici knihovníka a dokumentaristy. V roce 1954 se díky své dostal do Československého rozhlasu, kde se stal vedoucím ústřední redakce zahraničního vysílání. V letech 1963–1965 pracoval na Kubě v rozhlasovém vysílání do Spojených států. Po návratu byl v období tzv. pražského jara vedoucím německé sekce zahraničního vysílání Československého rozhlasu a ocitl se na černé listině NDR. V roce 1968 byl vyslán na roční neplacenou dovolenou do západního Německa a od následujícího roku zde zůstal natrvalo. V roce 1971 založil s politologem Adolfem Müllerem v Kolíně nad Rýnem samizdatové nakladatelství Index. Vydali přes 200 knih, a přestože oba zakladatelé později měli mezi sebou ostré spory, Index přežil až do roku 1989, kdy již ztratil svou funkci samizdatového nakladatelství. Po sametové revoluci Bedřich Utitz spolupracoval se Svobodným slovem, Lidovými novinami, Přítomností, Listy, Týdnem a dalšími periodiky. V roce 1998 obdržel kapitán v. v. Bedřich Utitz z rukou prezidenta Václava Havla Řád Tomáše Garriguea Masaryka. V roce 2005 se natrvalo vrátil do České republiky.
