Vlasta Vyhnánková (roz. Pavlánková)

Vlasta Vyhnánková, rodným příjmením Pavlánková, se narodila 17. prosince 1921 ve Slezské Ostravě v rodině horníka Jana a jeho ženy Žofie. Do života rodiny zasáhla osudově okupace zbylého Československa. Paní Vyhnánková podle svých slov na nic nečekala a rozhodla se odejít do „toho sovětského ráje, který ovšem žádným rájem nebyl“. Na cestu se vydala s kamarádkou Štěpánkou Cejzlarovou. Společně strávily putováním obsazeným polským územím dva a půl měsíce. Díky pomoci místních Poláků, u kterých měly možnost se skrýt, vysledovaly výměnu německých pohraničníků na březích řeky, a to přímo u brodu, jelikož paní Vyhnánková neuměla plavat. Na druhém břehu jí sice sovětský pohraničník zachránil život, nicméně byly okamžitě zatčeny a za údajnou špionáž byly obě poslány do pracovních táborů. Nejprve pracovaly v cihelně, později v lesích za Uralem. Po napadení SSSR Německem se změnil status zajatých Čechů v SSSR, za podpory moskevského i londýnského exilu sovětská vláda schválila vznik československého zahraničního vojska a na počátku roku 1942 se začal v uralském městě Buzuluk formovat základ nové československé armády. Také Vlasta Vyhnánková s kamarádkou byly propuštěny, nicméně podmínkou propuštění bylo hlásit se u nově se formující československé jednotky v Buzuluku. Třetí den po příjezdu do Buzuluku zachvátily Vlastu Vyhnánkovou vysoké horečky a doktor jí diagnostikoval malárii, ze které se dostávala řadu měsíců. V Buzuluku prošla výcvikem pro sběrače raněných, úspěšně složila zkoušky a byla v československé armádě jako žena historicky poprvé povýšena na svobodnici. Boji u Sokolova prošla jako velitelka sběračské sekce celkem pěti dívek u 3. roty npor. Vladimíra Janka. Vlasta Vyhnánková se však v bojích i osobně vyznamenala. Při minometné palbě spatřila zraněné sovětské vojáky, kteří potřebovali pomoc. Spolu s kolegyní Aničkou Ptáčkovou utíkaly zraněné vojáky ošetřovat. Odtáhly je do bezpečí a obě byly vyznamenány sovětskou medailí Za odvahu a Československým válečným křížem 1939. Po ústupu až za řeku Don došlo vojsko pěšky až do Novochoperska, tam se Vlasta vdala za ppor. Josefa Vyhnánka. Po reorganizaci zůstala u 1. brigády čs. pluku. Při bojích v Dukelském průsmyku pracovala v obvazovně raněných. Po Dukle se zúčastnila bojů u Liptovského Mikuláše a v Žilině. Na osvobozování Československa vzpomíná jako na velikou slávu, nicméně také všichni zažívali pocity bezmoci, když slyšeli Prahu volat o pomoc, ale nemohli udělat nic. Dne 17. května 1945 se pak konal slavnostní průvod Prahou. Vlasta Vyhnánková šla v první řadě. Po válce se s manželem odstěhovala do Rožďalovic a žije tam dodnes. Má dvě děti, syna Zdeňka a dceru Blanku. Za své statečné činy byla oceněna dvěma československými válečnými kříži, třemi sovětskými medailemi - Za odvahu (Sokolovo), Za zásluhy (po bitvě u Dukly) a získala 16 československých ocenění.

• Další informace