Kluci měli kus potoka, my jsme měli kus potoka

Životní podmínky nuceně nasazených se sice velmi lišily podle toho, kdy a kam byli nasazeni, ale mnohé měli společného. Často žili v dřevěných nebo zděných barácích postavených blízko továren a podniků nebo ve stodolách, pokud byli nasazení v zemědělství. Na pokojích spali po šesti až deseti. Teplá voda netekla, trápily je štěnice, blechy, vši, potkani. K jídlu byl nejčastěji tuřín, řepa a brambory smíchané do nevábného pokrmu přezdívaného „eintopf“. 

I přes otrocké vzpomínky ale Jarmila Pláteníková vzpomíná na nucené naszaení i v dobrém. A to hlavně díky přtelstvím, které mezi nuceně nasazenými ženami vzniklo. 

„Měli jsme tam svoji partu. V létě to bylo bezvadný, to jsme se myly v potůčku. Vždycky jsme šly a hlídaly, kluci měli kus potoka, my kus potoka a tam jsme se omyly. V zimě to bylo horší, to se dal lavor vody, no, a holt v tom lavoru jsme se omyly třebas tři, čtyři nebo pět. Hygiena byla taková, že jsme si nakonec myli akorát obličej a ruce.“

K jídlu nuceně nasazení dostávali černý chléb, dvacet deka salámu a každé ráno kotel čaje. Někdy dorazil balíček z domova. Nejhorší podmínky nastávaly v zimě. Baráky byly postavené z panelů, takže se daly jen špatně vytopit. škvírami foukalo a vězi často trpěly záněty ledvin.