Vždycky jsem měl v botě připravenou kudlu
V roce 1979, kdy se komunistický režim začal tvrdě mstít za Chartu 77, založil František Čuňas Stárek komunu v Nové Vísce u Kadaně. Rozsáhlá usedlost se stodolou až pro tři sta posluchačů, sloužila jako soukromá scéna pro návštěvníky undergroundových koncertů a kulturních akcí. Jednotliví členové komuny byli podílníci, kteří do nákupu investovali své peníze. Na Nové Vísce žily jednotlivci i páry s rodinami. Akce, pořádané na půdě komuny, měly tak soukromý charakter.
Celý podnik byl samozřejmě pečlivě sledován Bezpečností, která zuřivě hledala sebemenší záminku k zásahu. Taková příležitost se naskytla v roce 1981, kdy komuna byla cíleně vyvlastněna a jiný prostor se již nepodařilo kvůli úspěšné sabotáži ze strany Stb koupit. Novovísecké společenství přesto vydrželo fungovat téměř dva roky.
"Myslím, že to bylo lepší, než když dva lidi žijou spolu, protože tam, když na někoho nemáš náladu, tak si vždycky najdeš někoho, kdo se s tebou chce bavit a kdo má tu náladu, kterou ty potřebuješ. S kym je možný si oddychnout,“ vypráví František Stárek.
Výslechy na Stb byly pro aktivní jedince v undergroundu téměř denním chlebem. Stejně jako i v souvislostech s kriminály, to ale Stárek nepovažuje za svoji nejhorší zkušenost: "Tady normálně mlátili lidi, ale já myslím, že mlátili selektivně, když věděli, že to na tom člověku něco zanechá. Já jsem nikdy nedostal od policajtů ani facku. Dělal jsem v Geofyzice a na Novou Vísku jsem jezdil půlnočním vlakem a někdy ve dvě hodiny jsem byl v Kadani na nádraží. Pak jsem musel jít čtyři kilometry pěšky na Vísku. A tam se šlo takovým kaňonem, v absolutní tmě. A jednou mi v Chomutově na Stb říkali: 'A vy se nebojíte chodit tím kaňonem?' A já říkám: 'Já mám vždycky v botě kudlu.' A voni: 'A teď máte taky' 'Samozřejmě...', říkám a jak jsem měl vysoký boty, tak jsem vytáh takovou dýku, kterou jsem pořád nosil.' A voni začali řvát: 'No to nesmíte, dyť do má větší čepel než...' A taky se mi nikdy nic nestalo. Voni musli znát můj profil. Že kdyby na mě někdo zaútočil, tak že ho probodnu, nebo podřežu. Nikdy jsem z jejich strany neměl žádný fyzický napadení.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
František Čuňas Stárek
Narodil se 1. prosince 1952 v Plzni. Již na základní škole v Teplicích pro sebe objevil beatnickou kulturu a od šesté třídy bojoval za dlouhé vlasy. Po maturitě, kterou absolvoval v krátkovlasé paruce, Teplice opustil a získal zaměstnání v Praze, kde se spřátelil s tamní undergroundovou scénou. Rozhodl se postupně prolamovat hranice pražské scény směrem k dalším neoficiálním společenstvím mimo hlavní město. Podle předchozích - nikdy neuskutečněných - projektů nezávislého média pro undergroundovou scénu začal v roce 1979 vydávat samizdatový časopis Vokno. To už měl za sebou osmiměsíční věznění v Plzni na Borech v roce 1976, kdy byl odsouzen v procesu proti skupině The Plastic People of the Universe. Nikdo ze strůjců procesu tehdy nepředpokládal, že nespravedlivý rozsudek nad členy skupiny propojí do té doby oddělené světy a dá vzniknout Chartě 77. Stárek sám ji podepsal už v roce 1977.
Když se o dva roky později začal režim za Chartu tvrdě mstít, spoluzakládal František Stárek komunu v Nové Vísce u Kadaně. Po rozehnání komuny putoval Stárek za vydávání Vokna na dva a půl roku do vězení. Ještě předtím mu StB zprostředkovala výjezdní doložku k občanskému průkazu v naději, že by mohl sám od sebe emigrovat. Místo toho ale Stárek stačil vyjet do Polska, kde se setkal s hlavními protagonisty polského undergroundu a podpořil vznikající Solidaritu.
Po návratu z vězení v roce 1984 Stárek, zatížen dvouletým ochranným dohledem rovnajícím se téměř nevolnictví, ve vydavatelské práci pokračoval. S filmařem Michalem Hýbkem a dalšími přáteli se podílel i na produkci a distribuci Originálního videojournalu, který byl rozšiřován podobnými cestami jako samizdatové Vokno a přinášel filmové dokumentární pořady o umění, disidentském prostředí či ekologii. Vokno přirozeně vycházelo dál. Jako šéfredaktor byl Stárek znovu i se svou budoucí manželkou Ivanou Vojtkovou v únoru 1989 zatčen a opětovně odsouzen na dva a půl roku vězení. 17. listopad roku 1989 strávil ve vězení, propuštěn byl až 26. listopadu 1989 na amnestii prezidenta republiky.
V následujícím roce nastoupil ke kontrarozvědce, kde nakonec setrval až do roku 2007. V současnosti se jako zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů věnuje badatelskému a dokumentačnímu projektu k dějinám československého undergroundu. V soukromí se zabývá rodinnou genealogií a organizuje undergroundové festivaly.
