Na fotbalovém hřišti pak začala jatka

Ráno 9. června 1945 byla v Chomutově vylepena vyhláška, kterou se všem Němcům ve věku od 13 do 65 let nařizovalo dostavit se na městský fotbalový stadion s veškerými doklady, svršky a jídlem na tři dny. Otec Margarity Beranové sice nebyl Němec, ale špatně si vyhlášku vyložil. „Domníval se, že tam mají přijít všechni muži, kteří za války pobývali ve městě,“ vysvětluje pamětnice. „A tak tam šel jako trouba taky.“ Na fotbalovém hřišti pak začala jatka. Němci podezřelí z členství v SS a nacistických organizacích byli mláceni tyčemi, některým byly vypíchnuty oči, uraženo přirození, byli páleni na nahých tělech. Ostatní muži se museli seřadit do dvojstupu a pochodovat k hraničnímu přechodu u Moldavy. Transport čítal na čtyři tisíce mužů. „Kdo po cestě někdo nevydržel, zastřelili ho. Bylo to stejné, co předtím za války dělali Němci,“ vypráví Magrarita Beranová. Po cestě zemřelo na 60 lidí (nalezeno bylo 27 těl). Když průvod dorazil na hranice, odmítli jej  Rusové pustit dál. Transport se proto otočil a zamířil do pracovního tábora v Záluží, kde Margaritin otec strávil tři měsíce, než se rodině podařilo sehnat potvrzení, že se podílel na antifašistickém odporu.