Monstrproces „Vetejška a spol.“
Dolní Bojanovice, fara
Hlavní 400, 696 17 Dolní Bojanovice, Česká republika
  • Příběh
  • Místo
  • Kvíz

Reakční farář

Dostupné v: English | Česky

Poté, co si estébáci nechali předvolat pátera Pořízka z hodiny náboženství, vydali se spolu s ním do bojanovické fary. Prohledali tu všechny jeho osobní věci, aby zajistili důkazy protistátní činnosti, které se měl páter dopustit jako člen skupiny Jaroslava Vetejšky a spol., který před pár dny v přestřelce zabil místního člena StB Aloise Dyčku. V protokolu z prohlídky se však uvádí, že estébáci nalezli jen několik kusů korespondence a stolní kalendář z roku 1949. K falešnému obvinění ovšem žádné důkazy nepotřebovali.Vyměřený rozsudek – patnáct let těžkého žaláře.

Nejprve byl Jaromír Pořízek uvězněn v krajské věznici v Uherském Hradišti, odkud byl v roce 1951 odvezen do jedné z nejtěžších věznic Československa, na Mírov. Tady strávil dlouhých sedm let. Podobně jako spoluvězni tu zažil brutální šikanu, v důsledku těžkých podmínek a namáhavé práce několikrát onemocněl a utrpěl i vážný úraz, když spadnul z lešení stavby, na kterou vynášel džbery s vodou. Poté následoval převoz do Leopoldova, věznice na západním Slovensku, kam byl přijat 22. dubna 1958. V květnu 1960 byl propuštěn na svobodu v rámci vyhlášené prezidentské amnestie.

 

Hodnocení


Hodnotilo 0 lidí
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit! 

Trasy

Komentáře

Žádné komentáře k příběhu.

Jaromír Pořízek

Jaromír Pořízek

Jaromír Pořízek prožil na bojanovické faře půlku svého života. Poprvé se sem nastěhoval v době, kdy farnost vedl jeho strýc František. Rodiče pro velkou chudobu nebyli schopni podporovat ho ve školní docházce, a tak požádali příbuzného, aby svého synovce na faře přijal. V roce 1908 tak Jaromír začíná studovat na bojanovické obecné škole. Díky velmi dobrému prospěchu pak nastoupil na České státní gymnázium v Brně a ve vzdělání pokračoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

V roce 1922 se však rozhodl pro úplně jinou životní dráhu – vstoupil do Biskupského kněžského alumnátu a začal studovat bohosloví. Na faru v Dolních Bojanovicích se vrátil v září 1932, aby pomáhal svému strýci Františkovi, který pro vysoký věk už nemohl své povinnosti plně vykonávat. Do kněžské služby Jaromír nastupoval ve dnech, kdy byla vyhlášena mobilizace v Československé republice.

Zprávy o válečných událostech ovlivňovaly i život v Bojanovicích. O roku 1940 si Jaromír poznamenal: „Dlouhá, krutá zima, zničení úrody, záplavy okolo řeky Moravy, odvádění masa, mléka i vajíček protektorátním úřadům a zavedení lístků na potraviny. Mnoho mladých lidí bylo odvedeno na práci do Německa. Nejen na zdejší obyvatele obce doléhala bída.

Přes všechny tyto těžkosti se mladému páterovi s pomocí farníků i ve válečné době podařilo opravit kostelní věž a položit novou střechu kostela. V posledních měsících války pak Jaromír Pořízek osvědčil i svou odvahu, když se ohradil německému důstojníkovi proti rozmisťování děl v centru vesnice. Intervenoval, aby němečtí vojáci dbali na životy civilního obyvatelstva, a bránil vydat do moci Němců kostelní věž ke zřízení vojenské pozorovatelny.

Po roce 1948 se sice veřejně politicky neangažoval, ale své názory na nové poměry ve státě nijak neskrýval. Jeho první otevřený střet s místními stoupenci KSČ nastal na jaře roku 1948. Zdejší Jednota křesťanských matek tehdy chtěla hrát na Velikonoce náboženské divadlo. Místní akční výbor Národní fronty ovšem jakoukoliv spolkovou činnost zakázal a divadlo nepovolil. Vedení NF v čele s Janem Surým se vydalo za Jaromírem Pořízkem, aby mu dali jasně najevo, kdo má v obci nyní moc. Farář Pořízek se po tomto incidentu nervově zhroutil.

Za farářem stál nemalý počet lidí, kteří mu zcela důvěřovali. Jenže tímto svým jednotným postojem o to více dráždili ty, kterým Jaromír Pořízek ležel v žaludku. Místní stranická organizace KSČ potřebovala najít nějakou záminku, jak by se mohla „reakčního faráře“ zbavit. Příležitost se naskytla dne 4. ledna 1950, kdy místní odbojová skupina Jaroslava Vetejšky v přestřelce zabila estébáka Aloise Dyčku. V rámci vyšetřování měl být tento případ využit jako „proces s věřícími“ z Dolních Bojanovic a okolí, jakožto i s katolickou církví vůbec.

Jedním z hlavních pachatelů se tak nevědomky stal i farář Jaromír Pořízek. Přestože o celé akci neměl ani potuchy, měl být údajně ideovým vůdcem skupiny. Z archivních materiálů je přitom zřejmé, že již 24. února 1950, jen několik dní před jeho zatčením, dala StB rozkaz k „definitivnímu vypracování trestního oznámení na faráře“.

Na svátek sv. Františky Římské, 9. března 1950 o půl čtvrté odpoledne, pak estébáci Jaromíra Pořízka zatkli na zdejší obecné škole, kde právě vyučoval náboženství. Kromě podezření, že byl ve spojení s ilegální protistátní skupinou Vetejška a spol., se měl provinit tím, že pomáhal uvězněným rodinám bývalých členů Orla, „působil na své farníky ve směru nepřátelském lidově demokratickému zřízení, patřil mezi reakční kněze. (…) Hovořil proti brigádám v neděli a proti zrušení či přeložení některých církevních svátků. Úmyslně tím bránil budovatelskému úsilí československého pracujícího lidu, namísto aby jako pokrokový kněz řádně věřícím vysvětlil, co zamýšlené opatření vlády znamená pro pracující lid a budování republiky.“

Z vězení v Mírově a Leopoldově opustil až po mnoha letech, roce 1960. 

Do rodné Bukovinky se vrátil v šatech, ve kterých byl před deseti lety v Bojanovicích zatčen. Peníze na jízdné, které dostal od vězeňské správy, mu vystačily sotva do Brna. Tam si musel doslova další peníze vyžebrat. Pochopitelně se ani po propuštění na svobodu nevyhnul dohledu StB, která jej nechávala sledovat, a pravidelně se musel hlásit na místní stanici SNB. Protože mu bylo zakázáno vykonávat veřejně kněžskou službu, sloužil mše svaté tajně doma s rodinou.

Do konce života trpěl zdravotními problémy, kvůli kterým v sobotu 14. listopadu 1964 o půl desáté večer nečekaně umírá. Příčinou smrti byla podle lékařské zprávy urémie. Protože vyřizování pohřbu zdržovali bojanovičtí komunisté, rodina rozhodla, že zesnulého pochovají v rodné Bukovince. Pohřeb se konal ve středu 18. listopadu 1964 v deset hodin. Sjelo se několik autobusů, které přivezly farníky z obcí, kde Jaromír Pořízek působil, a dostavilo se i na šedesát kněží z celé brněnské diecéze. Při smutečním aktu nemohlo samozřejmě chybět také několik „nezvaných hostí“ v podobě příslušníků StB, kteří měli za úkol monitorovat celou situaci.

 

Proces rehabilitace Jaromíra Pořízka začal až rozhodnutím Krajského soudu v Brně 15. ledna 1991. V místě jeho posledního působení byla dne 17. listopadu 1994 slavnostně odhalena pamětní deska na budově fary. Stojí tu nápis: „Na věčnou památku pana faráře Jaromíra Pořízka a všech politických vězňů padesátých let.“

Dolní Bojanovice, fara

Dostupné v: English | Česky

První fara v Dolních Bojanovicích pocházela z roku 1753 a pojí se s ní osud hned dvou farářů z rodu Pořízků. František Pořízek působil v bojanovické farnosti 36 let až do své smrti v roce 1939 a získal si pověst „železného faráře“. Svým dlouhým působením dokázal v několika generacích zanechat svou nezaměnitelnou stopu pastýře a učitele. Byla to nepřehlédnutelná a vážená osobnost celé obce i kraje. Později byl také v roce 1930 jmenován brněnskou konzistoří děkanem hodonínským a pouhý rok před svou smrtí jej papež Pius XI. jmenoval papežským komořím. V roce 1908 přibyl na faře malý spolunocležník, Františkův synovec Jaromír. Farář jej ubytoval na žádost jeho rodičů, kteří ho kvůli velké chudobě nemohli držet na škole. Jaromír později vystudoval práva a poté Biskupský kněžský alumnát v Brně a převzal farnost po svém strýci. Farní budova ale byla po druhé světové válce velmi poškozena kvůli bombardování, dělostřelecké palbě, těžkým autům, válečné technice a v neposlední řadě i požáru. Když farář Jaromír Pořízek žádal o finanční zajištění opravy, MNV v Bojanovicích odhadl škodu na 150 000 Kčs a podal žádost na ONV, aby byla fara opravena. Po několika schůzích příslušných orgánů státní správy, po dlouhém a usilovném intervenování P. Pořízka bylo s konečnou platností rozhodnuto o stavbě fary nové. V jarních měsících roku 1947 se započalo s bouráním staré fary a s přípravou na stavbu nové. Studii vypracoval architekt Klaudius Madlmayr z Brna, dodavatelem stavby byl vybrán František Barbořík, zednický a tesařský mistr z Hodonína. Hrubá stavba budovy byla dokončena ještě do začátku zimy roku 1947. Během následujících dvou let práce na dokončení fary postupně pokračovaly a do zatím nezkolaudované fary se počátkem roku 1949 nastěhoval farář Jaromír Pořízek i s novým kaplanem Aloisem Sedlákem. Po dokončení stavby fary bylo kolem budovy rovněž postaveno kamenné zpevnění sahající ke schodišti na parkán u kostela sv. Václava.

Dolní Bojanovice, fara

Na tomto místě

Reakční farář

Reakční farář

Jaromír Pořízek
Zadejte prosím Váš e-mail a heslo
Zapomenuté heslo
Změnit heslo
Zadejte prosím Váš e-mail a heslo