Tajné studio v srpnu 1968
Vilu využívalo pražské gestapo, které ji obsadilo poté, co byl její židovský majitel František Kraus v roce 1941 vystěhován a deportován do ghetta v Lodži, kde zřejmě ještě v roce 1941 zahynul. Těsně po osvobození objekt využívala sovětská vojenská rozvědka Smerš. Její agenti zatýkali v Československu ruské emigranty, kteří uprchli z Ruské říše ve 20. letech 20. století před bolševickým terorem.
Po válce se stalo vlastníkem vil ministerstvo obrany, které zde zřídilo armádní rozhlasové vysílání. V roce 1956 přešla vila do vlastnictví Československého rozhlasu, který zachoval armádní vysílání, natáčely se zde však pohádky na dobrou noc Hajaja a rozhlasové hry. V říjnu roku 1966 se zde konala ustavující schůze Divadla Járy Cimrmana, kde se zrodila postava českého génia.
V srpnu 1968 se budova stala jedním ze záložních studií, z nichž Československý rozhlas vysílal komentované zprávy a komentáře po obsazení hlavní budovy na Vinohradské třídě. Po roce 1989 se sem přestěhovala česká redakce Svobodné Evropy, z níž se posléze stal Český rozhlas 6.
Ulice se původně jmenovala Letohradská, potom Dykova, od 50. let 20. století Hviezdoslavova. Po listopadu 1989 se vrátil název Dykova.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Tajné studio v srpnu 1968
Rozhlasový režisér Karel Weinlich ve vile natočil řadu rozhlasových her a zažil zde i okupaci sovětskými vojsky v srpnu 1968. V noci z 20. na 21. srpna mu volal Karel Mastný a informoval ho o tom, že právě do Československa vstoupila okupační vojska zemí Varšavské smlouvy. „Moje rodina byl rozhlas, takže kam jsem mohl jít jinam než do rádia,“ vzpomínal režisér. Budovu na Vinohradské třídě obsadili sovětští vojáci a část techniků, kteří uměli technicky zajistit vysílání, se přesunula do náhradního vysílacího studia ve vile v Dykově ulici, které sloužilo pro rozhlasové armádní vysílání.
„Byli jsme konspirovaní, redaktor Sláva Vondráček byl totiž voják a drezuroval nás, abychom se neprozradili. Měli jsme dokonce ústupovou cestu přes tři zahrady. Vysílání ale odhaleno nebylo.“ Karel Weinlich působil jako organizační pracovník – byl na telefonu, přijímal vzkazy a telefonáty od lidí. Pamětník také vzpomíná na diskuse, které v redakci probíhaly. „Naše vysílání vyzývalo k pasivnímu odporu, hlavně aby nedošlo ke krveprolití. Tehdy došlo k určitému rozkolu, zda by nebylo lepší lidi vyburcovat k nějaké akci.“ Situaci za ně vyřešil návrat československé delegace z Moskvy a rezignující prohlášení Alexandra Dubčeka. Redaktor Jiří Dienstbier tehdy také volal do OSN a dozvěděl se, že Západ Československu nepomůže. „Takže toto ilegální vysílání skončilo.“ Trvalo šest dní.
I přes normalizační čistky mohl Karel Weinlich setrvat ve funkci režiséra. Snad i díky tomu, že se vyprofiloval jako režisér pohádek, apolitické tvorby pro děti.
