Zlomená ruka znamenala smrt
Markéta Nováková přijela v říjnu 1944 z Terezína do Osvětimi s rukou v sádře, měla ji zlomenou. To by jindy automaticky znamenalo smrt, ale díky kamarádkám, které ji schovaly, když dozorci kontrolovali lidi v pětistupech, nikdo tuto lest neprokouknul. Následně se jí podařilo projít i selekcí. „Ruku před SS kontrolami jsem nejdřív schovala dozadu, pak dopředu. Pak jsme šli do sprch, kde mi kamarádky pomohly sádru rozlomit.“ Markétě Novákové se také podařilo při tzv. filcování uschovat hodinky, díky kterým si pak mohli rozvrhnout síly na pracovní směně. „Museli jsme odevzdat všechny cenné předměty, já jsem měla snubní prsten, který se nedal sundat. Když jsem viděla, co se děje, schovala jsem si hodinky i s řemínkem do pochvy. Nebylo by to bývalo prošlo, protože i tam nás prohlíželi. Ale díky tomu prstenu mě vytáhli z řady, prsten mi přeštípli, já se však už do té řady nevrátila. Řekla jsem, že jsem zahradnice, a byla jsem zařazena mezi živé.“ Z Osvětimi se dochovala fotografie, na které mají dívky látkové vložky na hlavě. „Přidělovali nám oblečení a ležel tam i štos látkových vložek, říkaly jsme si, je říjen, je zima a my nemáme nic na hlavu.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Markéta (Margit) Nováková
Markéta (Margit) Nováková se narodila 5. prosince 1922 v Bratislavě jako Markéta Drexlerová. Její otec byl novinářem, rodina se často kvůli jeho zaměstnání stěhovala. Od dvou let vyrůstala v Praze, v deseti letech se s matkou (která se mezitím rozvedla) vrátila k příbuzným do Brna. Markétino spokojené dětství a mládí skončilo s nacistickou okupací – její rodiče byli Židé, a tak se jí dotkla veškerá protižidovská opatření. Musela v polovině šestého ročníku opustit brněnské reálné gymnázium. Následující dvě sezony pracovala jako zemědělská dělnice, vykonávala práci také pro židovskou obec – roznášela obsílky k transportům. Ona sama s matkou a prarodiči musela nastoupit do transportu do Terezína v březnu 1942. V terezínském ghettu díky kontaktům z dřívějška mohla nastoupit na zemědělské práce, což s sebou neslo určité výhody (pobyt mimo přelidněné ghetto, možnost krádeže potravin a pašování zboží do ghetta). V Terezíně uzavřela sňatek se svým přítelem Egonem Forscherem. Když byl Egon přikázán v roce 1944 do transportu na Východ, Markéta se do něj také přihlásila. Ihned po příjezdu do Osvětimi-Birkenau byla od manžela oddělena, v transportu se však setkala se svou sestřenicí Ilsou (později Maier), se kterou sdílela společný osud až do konce války. Přestože Markéta přijela do Osvětimi se zlomenou rukou, podařilo se jí shodou šťastných okolností projít Mengeleho selekcí a byla určena na práci. Po šesti týdnech byla na podzim roku 1944 deportována do městečka Bad Kudowa ve Slezsku (dnes Kudowa Zdroj v Polsku), jen pár kilometrů od českého Náchoda. Tam byly ženy z transportu internovány v lágru spadajícím pod koncentrační tábor Gross-Rosen. Markéta pracovala v místní zbrojovce u frézy. Díky kontaktu s válečnými zajatci a nuceně nasazenými dělníky měla informace o blížící se frontě. V noci z 8. na 9. května velitelky SS jejich tábor opustily a Markéta spolu s dalšími vězeňkyněmi byla i díky pomoci českých povstalců z Náchoda osvobozena. Po válce se shledala se svým manželem a přestěhovala se za ním do Prahy. V „normálních“ podmínkách však jejich vztah nevydržel. Markéta vystudovala obchodní školu a provdala se za bývalého politického vězně, se kterým se seznámila během ozdravného pobytu v Karlových Varech. Po únoru 1948 rodina přišla o manželův obchod s lahůdkami, Markéta pracovala jako účetní v textilním velkoobchodu, vychovala dvě děti.
