Jediná oběť, kterou jsem uvnitř viděl

Do sídla Československého rozhlasu se Otovi Rambouskovi během Pražského povstání podařilo dostat z Balbínovy ulice. Ve zmatku revolučních dní sehnal dva kufry granátů, které mu víceméně ochotně spolu s dalšími zbraněmi vydali příslušníci wehrmachtu na nedalekém Karlově náměstí. Přímo u rozhlasu, kde byly přestřelky nejdivočejší, si někteří vlastenci své nadšení rozmysleli, a tak se pamětníkovi povedlo získat i pušku. Spolu s ostatními povstalci vnikli do budovy a dostali se na střechu, odkud pak sestupovali v doprovodu českého policisty. „Procházeli jsme patro po patru, ale Němci už mezitím odvezli své raněné a mrtvé. Když jsme se před pátou hodinou odpoledne dostali do přízemí, v celém rozhlase jsme našli jediného mrtvého, a to byl náš státní policista. To byla uvnitř budovy jediná oběť, kterou jsem viděl.“ V následujících dnech se Němci pokusili ještě několikrát vysílání umlčet. Boj o rozhlas tak trval celkem čtyři dny.