Palachova smrt nebyla sebevraždou ze zoufalství

Jakub Schwarz Trojan byl farářem v Neratovicích-Libiši nedaleko Prahy. Mezi jeho farníky patřil i Jan Palach. Trojan vzpomíná, jak jej viděl o Vánocích roku 1968. „Navštívil sbor s maminkou. Měl zvláštní tvář, která vyzařovala cosi mimořádného, byl dosti bledý, seděl a pak se zúčastnil i večeře Páně.“ Když se muži loučili, Palach farářovi řekl, že církve by za dané situace měly něco dělat. O čtrnáct dní později se Palach zúčastnil pohřbu svého strýce, kde měl Trojan kázání. „Já jsem kázal text z Ježíšova kázání na hoře o tom, že blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost.“ Nedlouho potom, 16. ledna, se Jan Palach upálil na Václavském náměstí. Smrt Jana Palacha podle Trojanových vzpomínek nevyvolala ani v katolické ani v evangelické církvi diskusi o tom, zda Palach může mít křesťanský pohřeb. „Obě církve byly zajedno, že to není sebevražda ze zoufalství, což sebevraždu jako takovou charakterizuje. Díváme se na ni jako na únik ze svíravých okolností života, s nimiž si člověk neví rady, a tak si sáhne na život. Tady bylo jasné, že jde o něco jiného. Šlo o sebezmaření jako znamení, abychom se sebou my ostatní udělali něco pozitivního, co by pomohlo celé české veřejnosti k uchování základních statků - svobody, demokracie…“ V tomto duchu také pan Trojan kázal na pohřbu Jana Palacha, který se stal skutečnou národní manifestací. „Praha snad nezažila, aby tolik lidí lemovalo ulice. Na Staroměstské náměstí jich přišlo možná dvě stě tisíc. Pohnutí a síla, které z lidí vyzařovaly, to bylo skutečně něco neuvěřitelného.“ Rakev s Palachovým tělem vystavili od pátku 24. ledna 1969 v Karolinu, kam se přišly se zemřelým studentem rozloučit desetitisíce lidí. Dopoledne 25. ledna 1969 tryzna pokračovala, krátce po poledni pak začal na nádvoří Karolina smuteční obřad. Odpoledne stejného dne se s Janem Palachem na Olšanských hřbitovech rozloučila rodina a nejbližší přátelé.