Házeli po mně shnilou řepou

V dubnu 1947 dostali rodiče Ingeborg Cäsarové úřední výzvu, aby se jako Němci připravili k odsunu. Za poslední peníze pak celá rodina odjela do Kyjova, kde však na ně místo vlaku směřujícího do Německa čekal nákladní vůz, který je odvezl do internačního tábora ve Svatobořicích. Pamětnice, které tehdy bylo deset let, takto vzpomíná na své první dojmy po příjezdu: „Viděli jsme věže, dvojitý plot a mezi tím ještě natažené dráty. Už to byl hrozný pohled. Byli tam samí staří lidé, v každé rodině byl někdo nemocný nebo postižený.“ V táboře nebyly žádné děti, a Inge tak neměla kamarády, se kterými by si mohla hrát. Nenašla je ani ve vsi, kam chodila do školy. Ihned po vyučování se musela vracet do tábora, ale to bylo vlastně její štěstí, protože české děti se k ní chovaly velmi hrubě. „Denně mě pronásledovaly. Házely po mně aktovkami, a když neměly nic jiného, tak shnilou řepou,“ vzpomíná na školu Ingeborg Cäsarová. „Jednou o přestávce přišla do třídy učitelka, zrovna když na mě děti plivaly. Já jsem jí říkala: ,Vidíte, co mi dělají?‘ A ona odpověděla: ‚Však ty jsi vinna!‘ Nevěděla jsem proč a za co.“ V srpnu 1949 byla rodina Cäsarova po více než dvou letech ze svatobořického tábora konečně propuštěna.