Pomohl jim přes hranice a šel ve čtrnácti do vězení

Student břeclavského gymnázia Milan Kolář šel 19. listopadu 1948 odpoledne s kamarádem do hospody na kulečník. Seznámil se tam se dvěma mladíky, kteří se mu svěřili, že jim hrozí vězení a požádali jej o pomoc. Milanovi jich bylo líto, a tak je pozval k sobě domů, rodičům představil jako známé z luhačovických lázní. Po večeři se s nimi vydal ven, odvedl je na okraj Valtic, kde bydlel, a vysvětlil jim cestu do Rakouska. Orientačním bodem pro ně měly být tři topoly, za nimiž už se nacházela státní hranice. Milan opakovaně kladl devatenáctiletému Milanu Kalabusovi a šestnáctiletému Svatopluku Zmeškalovi, aby jej neprozradili. Odůvodněně se totiž obával možných nepříjemností. Chlapcům se díky jeho pomoci podařilo dostat přes Schrattenberg a Poysdorf až do Vídně. Tam navázali kontakty s CIC, záhy však je zatkla při razii rakouská policie. Po prvotních peripetiích se mladí emigranti rozhodli vrátit domů do Československa. Milan Kalabus údajně zamýšlel nahlásit se na SNB, někdo z obyvatel Úval však byl rychlejší a Kalabuse zatkla policie. U soudu mu přitížilo, že CIC vyzradil informace o brněnské Zbrojovce, kde pracoval, a dostal dvanáct let vězení. Při výslechu pravděpodobně také zmínil, že cestu do Rakouska mu poradil Milan Kolář. Také Zmeškal se po propuštění z rakouského vězení rozhodl vrátit domů. Podobně jako Kalabus, i on překročil hranici v Úvalech a 24. prosince 1948 se sám přihlásil na vyšetřovně StB ve Valticích. To mu poradil otec Milana Koláře, jehož syn již byl třetí den také zatčený. Milan Kolář, nic netušíc, hrál 21. prosince 1948 na harmoniku v městském orchestru ve valtickém kinosálu. Slavily se Stalinovy narozeniny. Z muzicírování ho vyrušila StB, která jej vyvedla ze sálu a odvezla na vyšetřovnu do Mikulova. Milan zpočátku zapíral. Záhy se však ukázalo, že vyšetřovatel byl dobře informován o Kolářově pomoci mladým uprchlíkům. Milana přesunuli do vazební cely na mikulovské policii, kde celou první noc probrečel. Těžce snášel i následný pobyt na brněnském Cejlu v cele pro mladistvé: hygienické podmínky, hrubost dozorců, nejistotu, které byl celou dobu vystaven. Za celé dva měsíce, jež zde strávil, nebyl ani u jednoho výslechu, nikdo s ním nemluvil a ani náznakem mu nesdělil, jestli je zavřený na dva týdny, nebo na deset let. Po padesáti dnech se naštěstí dočkal propuštění na svobodu. Dál vyšetřován ani stíhán nebyl, jak však říká, vězeňský škraloup mu ještě řadu let po propuštění komplikoval život.