Přišijte mi mašličku, ať je ze mě legionář!
Voják rakouské armády Alois Vocásek přeběhl v roce 1916 na Podkarpatské Rusi do ruského zajetí. Nastoupil cestu do internačního tábora ve vnitrozemí. Když přišel do Kyjeva, potkal ruské studenty, kteří verbovali Čechy do ruské armády. O tom prý nechtěl ani slyšet, měl boje dost. Ale asi za dva měsíce, když se dostal do sběrného tábora, změnil rozhodnutí. Tábor se nacházel v Dárnici, v lese na předměstí Kyjeva. Byly tam vykopané zemljanky a v jedné z nich se prováděl nábor Čechů do československé brigády. „Tam byl plakát, jak bude vypadat Československé království s carem Nikolajem Nikolajevičem. O Masarykovi tehdy ještě ani slovo. A já jsem si řekl: Jako sokol do toho musím jít. A už jsem neříkal, aby mi dali pokoj. Hodil jsem tam čepici, aby mi na ni přišili mašličku, a od té doby jsem byl legionář.“ V zajateckém táboře Dárnice podal Vocásek přihlášku a 21. srpna 1916 byl zapsán do 1. střeleckého pluku.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Alois Vocásek
Alois Vocásek pocházel z Peček ve středních Čechách, později vyrůstal v Chrástu u Plzně, kam se rodina přestěhovala za prací. Narodil se 13. dubna 1896. Tatínek byl slévač a také Alois se vyučil slévačem, později ale studoval ještě státní průmyslovou školu. Studium nedokončil, protože musel v roce 1915 narukovat do rakousko-uherské armády k 7. zeměbraneckému pěšímu pluku. Absolvoval výcvik v Rumburku a poté odešel s jednotkou na Podkarpatskou Rus. Po zahájení Brusilovovy ofenzivy na Ukrajině dezertoval k Rusům. Ze zajateckého tábora v Dárnici se přihlásil do formujících se československých legií. Jako rozvědčík se poprvé dostal do bojové akce u řeky Stochod, později bojoval u Zborova a Tarnopole. Tam byl vážně raněn. S nedoléčeným zraněním se vrátil na frontu a pokračoval s legiemi do Čeljabinsku a odtud dále na Sibiř. Do vlasti se vrátil v roce 1920. Oženil se, žil v Chrástu a pracoval u státních drah až do vypuknutí druhé světové války. Tehdy sympatizoval s nacistickými organizacemi a stal se členem nacionalistické, později kolaborantské organizace Vlajka. Během války dál pracoval u dráhy. Po válce byl obviněn z kolaborantství a udavačství a mimořádný lidový soud ho odsoudil na doživotí. V rámci amnestie v roce 1954 se však dostal na svobodu. Po pádu komunismu v roce 1989 se pokoušel očistit své jméno a žádal soudy všech úrovní o znovuotevření svého procesu. Tvrdil, že byl odsouzen neprávem. Soudy ale jeho žádosti zamítly. Zemřel v roce 2003 ve věku 107 let.
