Co skrývají lesy v Palmirech

Do zničené Varšavy se patnáctiletá Helena Stachová (dříve Teigová) podívala už krátce po válce, když na cestách doprovázela svou matku, polonistku Helenu Teigovou, která jako dobrovolnice Červeného kříže pomáhala pátrat po polských dětech zavlečených do Německa na tzv. převýchovu. Během pobytu, který na znamení díků zajistilo Sdružení polských učitelů, se uskutečnil také výlet do Palmir, kde bylo v letech 1939–1941 popraveno na 2000 polských politiků, umělců a intelektuálů. V podobě čerstvě objevených masových hrobů ukrytých v borových lesích se tak dospívající Heleně poprvé ukázala bestialita nacistického režimu. Němci hroby posázeli mladými borovicemi, takže dokonale splynuly s okolním lesem. Objeveny byly až na popud hajného, kterému byl podrost podezřelý. „Cesta zpět byla dost veselá,“ cituje paní Helena ze svého dívčího deníčku, „protože se nějak polámal stroj našeho samochodu a my jsme co tři minuty stáli a chudák šofér musel přelévat benzin zepředu do zadního motoru. Vytvořila se taková šibeniční nálada, že jsme se mohli uchechtat! Ale přesto na mě to hromadné pohřebiště hrozně zapůsobilo. I lesy kolem vypadaly tak nějak strašidelně samy o sobě a ještě to, co skrývaly, jim dodávalo větší hrůzy. Na takové dojmy není možno hned tak zapomenout.“ Zvláštní je, že v médiích se Palmiry, na rozdíl od Katyně, příliš nepřipomínají. I přítel Heleny Stachové, známý polský reportér, slyšel o místě, kde byla popravena elita polského národa, teprve od ní.