Červená karkulka na bílém sněhu

Až do počátku padesátých let byla dnešní Jevišovka, tehdy Frélichov, osídlena především chorvatským obyvatelstvem. Po druhé světové válce se přítomnost Chorvatů v pohraničí stala z politických důvodů nežádoucí a většina starousedlíků byla přesídlena do českého vnitrozemí. Některé rodiny, mezi nimi také Hubení, upřednostnily před životem v socialistickém Československu útěk do nedalekého Rakouska. Zatímco rodiče s mladšími dětmi již měli v zimě 1949 přechod hranice zdárně za sebou, na nejstarší dceru Štěpánku čekala snad nejnapínavější cesta jejího života. „Brzy nad ránem, bylo asi pět hodin, jsem se šla rozloučit se sestřenicí. Dala mi na cestu takovou deku, kdyby mi byla zima. Společně jsme se šly ještě projít kolem našeho domu, věděla jsem, že je to naposled. Pak mě doprovodila až k Dyji a ukázala, kudy mám přejít na druhou stranu. Že se pořád musím schovávat, ať mě nevidí vojáci. Až bude na pravé straně takový lesík, je vidět už zdaleka, tak tam nad ním jsou vojáci. Já přes něj musím přejít, a když budu venku, už budu v Rakousku.“ V mrazivé zimě Štěpánka nosila červenou čepici. Že ji jasná červená pokrývka, zářící ze zasněžené krajiny, může prozradit, ji napadlo, až když byla na cestě a návrat nebyl možný. „Pak jsem šla přes Dyji, ležela jsem na zemi a tak jsem se plazila. Myslím, že ten kilometr nebo dva mi trval asi tři hodiny. Dyje byla zamrzlá, ale po okrajích ne, tak jsem se pořád zabořovala. Já jsem však nic necítila, ani mokro, ani zimu, bylo mi to jedno. Pak jsem viděla vojáky, šla jsem dál, utíkala přes les... a tam už byli lidé, kteří pracovali na poli. Zpovzdáli jsem je pozorovala a zaslechla, že hovoří česky. Ježišmarja, co teď? Myslela jsem, že jsem ještě v Československu.“ Po chvíli si dodala odvahu, zeptala se jich česky, kde přesně je. „A oni mi odpověděli německy: ,Sind Sie am Breinerhof.‘ – ,Jste na Breinerhofu.‘ Tak jsem věděla, že jsem v Rakousku. Úplně to bylo, jako by ze mě spadl kámen.“