Maminka utíkala po kolejích jen v zástěře

Eliška Mišunová bydlela v roce 1938 s rodiči v nádražním bytě v Kobylé nad Vidnávkou, ležící na pohraničním Javornicku. V této převážně Němci obývané oblasti byli jednou z mála českých rodin. Kvůli zvyšujícímu se napětí v době předmnichovské krize ji rodiče 17. září 1938 poslali do vnitrozemí. O pět dní později, 22. září 1938, obklíčili nádraží ordneři – členové Sudetoněmeckého Freikorpsu. „Podle tatínka byla zastávka najednou plná Němců. Byli všude – před nádražím i po stranách, jen koleje byly volné. Otec řekl mamince, aby utekla. Utíkala po kolejích jen tak v šatech a v zástěře. Neměla s sebou ani dvacet haléřů. Utíkala po trati směrem na Žulovou, protože jí tatínek nejspíš řekl, že tam bude moci nasednout do vlaku, který odveze Čechy z Vidnavy a Javornicka,“ líčí Eliška Mišunová dramatické chvíle, jak si je pamatuje z častého vzpomínání svého otce, a dodává, že maminka musela jít až do Žulové, protože obrněný vlak evakuující ohrožené Čechy z Vidnavy zastavili v nedaleké Velké Kraši ordneři. Než matka dorazila do cíle své cesty, zažila okamžiky plné strachu. „Cestou na ni Němci pokřikovali: ,Ty svině česká, než dojdeš do Žulové, tak tě zabijou!‘ Ona říkala, že se nedívala ani doprava, ani doleva, jenom utíkala, aby se dostala do Žulové na vlak.“ Mezitím neozbrojeného otce ordneři postřelili do ucha a potom skoro ubili k smrti. Nutili ho, aby ihned vyvěsil německou vlajku a přísahal na ni, jinak že ho pověsí na třešeň stojící před nádražím.