Statečná sestřenice
Před druhou světovou válkou nastoupila Božena Šimanská na I. dívčí měšťanskou školu Karoliny Světlé v Přerově. Jednou z učitelek tam byla i její sestřenice Růžena Stoklásková, která zásadně změnila její budoucnost. „Byla to schopná ženská a ona vlastně tatínka umluvila, že když se dobře učím, ať mě dá na gymnázium. Prakticky to byla její zásluha. Tatínek na ni dal, protože ona byla opravdu vzorová učitelka,“ vzpomíná na svou sestřenici doktorka Božena Šimanská, která opravdu v roce 1940 nastoupila na přerovské gymnázium. To už ale bylo v době druhé světové války a okupace Čech a Moravy nacistickým Německem. Jedna z osob, která se s tímto stavem nehodlala smířit, byla právě sestřenice Růžena Stoklásková. Spolu s Karlem Smělíkem vedla v Přerově odbojovou organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), který především rozšiřoval ilegální letáky, pomáhal rodinám zatčených a popravených, organizoval přechody přes hranice a zpravodajskou činnost ve městě. V prosinci 1941 byla Růžena Stoklásková zatčena a po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 10. června 1942 popravena v Kounicových kolejích v Brně.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Božena Šimanská
Božena Šimanská, rodným příjmením Nevtípilová, se narodila v roce 1926 v malé obci Kozlovice u Přerova. Obec leží na úrodné půdě hanácké roviny a Nevtípilovi v ní vlastnili největší hospodářství. Poté co komunistická strana převzala v zemi moc a začala uskutečňovat kolektivizaci venkova, byl na rodinu vyvíjen velký nátlak ke vstupu do JZD. Museli odevzdávat neúměrné dodávky zemědělských produktů, pole jim měnili za horší a vzdálenější. Oba bratři pamětnice byli posláni k PTP, starší Josef v těchto pracovních jednotkách dokonce strávil nezákonné čtyři roky. Otci nakonec nezbylo nic jiného než do JZD vstoupit, ale po třech letech v roce 1955 společně se synem Josefem, zetěm Aloisem Jemelkou a dalšími čtyřmi hospodáři z družstva vystoupili. Již v srpnu 1955 byli všichni pro výstrahu ostatním ve veřejném procesu v Přerově odsouzeni k několikaletým trestům vězení. Otec i bratr pamětnice k dvanácti letům a propadnutí veškerého majetku. Otci přitom bylo v té době již šedesát sedm let. Po jeho uvěznění byla rodina vystěhována ze svého rodového hospodářství. Po čtyřech letech věznění otec Josef Nevtípil zemřel v Leopoldově. Rodina se snažila o převoz těla do Kozlovic, to jim však nebylo umožněno. Až po velkém úsilí dcery Boženy Šimanské se mohli alespoň tajně zúčastnit vězeňského pohřbu. Když jim pak v roce 1973 konečně povolili převézt otcovy ostatky, zjistili, že vězeňský hřbitov je zrušen. Na blízké skládce našli jen cedulku s otcovým jménem a číslem 4174. V roce 1975 zemřela maminka pamětnice Anežka Nevtípilová a rodina do jejího hrobu cedulku vložila. Boženě Šimanské sice komunistický režim umožnil vystudovat medicínu, ale kvůli špatnému třídnímu původu byly její začátky v zaměstnání velice složité.
