Dezerce vojína Aloise Bodora
Dne 18. dubna 1953 dezertoval od 10. roty Pohraniční stráže Nový Žďár vojín Alois Bodor. Svůj útěk podle všeho pečlivě naplánoval. Navenek zapálený komunista měl důvěru svých nadřízených. Velitel roty Leopold Tuček vzpomíná: „On byl člen strany, předseda organizace svazáků, holič, který nás holil a stříhal. Měl možnost chodit po celých kasárnách ‒ každý mu věřil, protože to byl stoprocentní soudruh. A na schůzích dovedl kecat…“ Bodor večer počkal, až se velitel roty s ostatními vojáky odebere do Aše na taneční zábavu. V kanceláři velitele zjistil, jak jsou rozestavěny hlídky, a vydal se směrem k továrně na zpracování kaolinu, která stála nedaleko hranic. „U kaolinky byla vrata, kde se dalo projet i nákladním vozem. A u toho ještě malá branka pro pěší. Vojáci pak za sebou zamykali a hráběma uhrabávali ornej pás,“ vzpomíná Leopold Tuček. Právě onu branku si Alois Bodor zřejmě otevřel klíčem, který ukradl v kanceláři velitele. Po Bodorově útěku nastal poprask a vyšetřování. Pro zanedbání povinností při ostraze hranic byli postiženi velitel roty Tuček, velitel ašského praporu a další. Mezi nimi i vojín Kadlec, který údajně Bodorovi k útěku napomáhal tím, že odvedl pozornost hlídkujících dávkou ze samopalu. Vojín Bodor se na druhé straně hranice o detaily své služby podělil se „štvavou“ stanicí Svobodná Evropa. Leopoldu Tučkovi to sdělili nadřízení: „Mluvil vo tobě Bodár ve Svobodné Evropě. Říkal, odkud jsi, že nejsi členem strany, jaký jsi, kolik toho vypiješ…" Aloise Bodora pak podle informací kontrarozvědky Američané vycvičili jako agenta a poslali zpět do Československa. Zahynul při překračování hranic u Bratislavy – utonul prý jako „žabí muž“ zamotaný v drátěných zátarasech pod hladinou Dunaje.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Leopold Tuček
Narodil se 20. ledna 1928 v moravském městečku Lanžhot (Landshut). Otec se živil jako kovář. V roce 1933 dostal práci v Hrušovanech nad Jevišovkou a na místním nádraží vedl opravárenskou dílnu. Po záboru pohraničí nacistickým Německem se všichni vrátili zpět do Lanžhota. V době války Leopold dokončil měšťanku a nastoupil do učení k místní truhlářské firmě Hoffer. V letech 1944‒1945 byl totálně nasazen poblíž Napajedel (s krátkým intermezzem ve Vídeňském Novém Městě) a podílel se na budování zákopů proti Rudé armádě. V únoru 1945 se ještě s dalšími pokusil o útěk, ale došlo k vyzrazení. O měsíc později se mu již útěk podařil a do příchodu fronty se skrýval v rodném Lanžhotě. Tam také prožil tuhé boje vedoucí k osvobození města. Pod vlivem místní rodiny Babiňáků, která se angažovala v domácím i zahraničním odboji, vstoupil roku 1946 do Československé strany národně socialistické. O rok později se zúčastnil celostátního sjezdu strany v Praze. Tentýž rok dokončil učení u valtické firmy Ševčík a na přímluvu předsedy MNV vstoupil do služeb SNB. Roku 1949 Leopolda odvedli na vojnu. Zpočátku sloužil v Bruntále u II. dělostřeleckého pluku, jako příslušníka SNB jej ale převedli k oddílům určeným k ostraze státních hranic. Na podzim 1949 jeho družstvo odveleli do Hazlova na Ašsko. Tamní posádka musela projít úplnou obměnou, neboť příslušníci předchozí posádky se zapletli do převádění osob do Bavorska. V letech 1951‒1952 absolvoval střední učiliště Pohraniční stráže v Praze zaměřené na způsob ochrany státní hranice. Obdržel vojenskou hodnost staršina a nastoupil jako velitel roty v Novém Žďáru u Aše. Krátce nato dezertoval od jeho roty holič Bodár do západního Německa. Uprchlík pak ve Svobodné Evropě popsal okolnosti své služby na Ašsku a výslovně zmínil i svého velitele Leopolda Tučka. Tomu „zájem z druhé strany“ přinesl přeložení na hranici s NDR. V roce 1960 vstoupil do KSČ. Roku 1968 sloužil v hodnosti majora ve výcvikovém středisku Pohraniční stráže v Aši. Ve funkci náčelníka štábu 2. praporu jej zastihla okupace vojsk Varšavské smlouvy. V obrodném procesu se aktivně neangažoval a stranické prověrky, na rozdíl od velitele praporu Miroslava Tomeše, který proslul tím, že Sovětům v prvních dnech odmítl vydat vodu, „přežil“ ve funkci. V 70. a 80. letech se podílel na výstavbě organizace Svazarm v Aši. V roce 1985 odešel do penze, do roku 1988 pak ještě pracoval jako referent pro zvláštní úkoly v Aritmě. Leopold Tuček dodnes žije v Aši. Od roku 1954 je ženatý, s manželkou Věrou mají dvě dcery.
