Seno do Bavorska za pivo
Vojáci 10. roty Pohraniční stráže v Novém Žďáru museli na počátku padesátých let 20. století udržovat hranici přehlednou. Součástí toho bylo i sečení sena před a za drátěným zátarasem. Velitel roty Leopold Tuček vzpomíná, že na bavorské straně hranice byla hospoda. „Hospodská, majitelka statku, byla taková udělaná ženská, nosila čepec na hlavě, na kroji měla vyšité růže.“ S mladými pohraničníky, kteří uměli německy, se dohodla, že pokud jí přistrčí k hraničním mezníkům část sena, dostanou odměnu. Tu jim však „vyplatila“ ve chvíli, kdy se na hranici objevil jejich velitel Leopold Tuček: „Když jsme tam jednou přijeli na koních a prohlíželi jsme, jak je to posekané, tak ta hospodská přišla s plnýma rukama, nevím, jestli nesla čtyři nebo pět bavorských piv.“ Vojákům vysvětlila, že se jedná o pozornost za posekanou trávu. A chtěla, aby pivo ochutnali: „Měl jsem trochu obavy, jestli nás odněkud nesledují dalekohledem špioni, jak chlemtáme pivo... Ale stejně jsme si každý vzali jedno. Ale dobrý pivo to bylo!“ Teprve mnohem později se Leopold Tuček dozvěděl, za co pivo dostali: „Konečně jsem se dozvěděl, že to pivo nebylo zadarmo. Protože bylo asi za ty čtyři kopy sena, co byly na hranici u hospody. Němci totiž v noci přijeli, naložili si seno na trakaře a odvezli si ho. A stopy po sobě zametli.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Leopold Tuček
Narodil se 20. ledna 1928 v moravském městečku Lanžhot (Landshut). Otec se živil jako kovář. V roce 1933 dostal práci v Hrušovanech nad Jevišovkou a na místním nádraží vedl opravárenskou dílnu. Po záboru pohraničí nacistickým Německem se všichni vrátili zpět do Lanžhota. V době války Leopold dokončil měšťanku a nastoupil do učení k místní truhlářské firmě Hoffer. V letech 1944‒1945 byl totálně nasazen poblíž Napajedel (s krátkým intermezzem ve Vídeňském Novém Městě) a podílel se na budování zákopů proti Rudé armádě. V únoru 1945 se ještě s dalšími pokusil o útěk, ale došlo k vyzrazení. O měsíc později se mu již útěk podařil a do příchodu fronty se skrýval v rodném Lanžhotě. Tam také prožil tuhé boje vedoucí k osvobození města. Pod vlivem místní rodiny Babiňáků, která se angažovala v domácím i zahraničním odboji, vstoupil roku 1946 do Československé strany národně socialistické. O rok později se zúčastnil celostátního sjezdu strany v Praze. Tentýž rok dokončil učení u valtické firmy Ševčík a na přímluvu předsedy MNV vstoupil do služeb SNB. Roku 1949 Leopolda odvedli na vojnu. Zpočátku sloužil v Bruntále u II. dělostřeleckého pluku, jako příslušníka SNB jej ale převedli k oddílům určeným k ostraze státních hranic. Na podzim 1949 jeho družstvo odveleli do Hazlova na Ašsko. Tamní posádka musela projít úplnou obměnou, neboť příslušníci předchozí posádky se zapletli do převádění osob do Bavorska. V letech 1951‒1952 absolvoval střední učiliště Pohraniční stráže v Praze zaměřené na způsob ochrany státní hranice. Obdržel vojenskou hodnost staršina a nastoupil jako velitel roty v Novém Žďáru u Aše. Krátce nato dezertoval od jeho roty holič Bodár do západního Německa. Uprchlík pak ve Svobodné Evropě popsal okolnosti své služby na Ašsku a výslovně zmínil i svého velitele Leopolda Tučka. Tomu „zájem z druhé strany“ přinesl přeložení na hranici s NDR. V roce 1960 vstoupil do KSČ. Roku 1968 sloužil v hodnosti majora ve výcvikovém středisku Pohraniční stráže v Aši. Ve funkci náčelníka štábu 2. praporu jej zastihla okupace vojsk Varšavské smlouvy. V obrodném procesu se aktivně neangažoval a stranické prověrky, na rozdíl od velitele praporu Miroslava Tomeše, který proslul tím, že Sovětům v prvních dnech odmítl vydat vodu, „přežil“ ve funkci. V 70. a 80. letech se podílel na výstavbě organizace Svazarm v Aši. V roce 1985 odešel do penze, do roku 1988 pak ještě pracoval jako referent pro zvláštní úkoly v Aritmě. Leopold Tuček dodnes žije v Aši. Od roku 1954 je ženatý, s manželkou Věrou mají dvě dcery.
