Kulky hvízdaly a my jsme tam ležely
Pan Egon Urmann líčí vyprávění své maminky z období krátce po válce, kdy na Šumavě probíhal tzv. odsun německého obyvatelstva. „Moje máma vyprávěla, že sama neměla přes hranice co přenášet, protože my jsme toho moc neměli, ale pomáhala s tím druhým. Chodila od Žleb dolů na Horní a Dolní Cazov. Říkala, že kolikrát ležely schované za těmi kamennými tarasy, ale ti strážci hranice se báli pustit psa, aby jim ho nezastřelili. Máma říkala: ,Kolikrát se střílelo, kulky hvízdaly a my jsme tam ležely… Kdyby ti chlapi věděli, že tam jsme dvě vyděšené ženské, tak na nás vyrukovali. My jsme neměly čím střílet, ale oni stříleli jako blázni.‘ Takových zážitků měla máma hodně. Přenášeli třeba obraz nebo šicí stroj. Dost riskovala. Ale byla tady doma a znala každý kámen. A když se setmělo, tak tihle strážci neměli žádnou šanci.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Egon Urmann
Narodil se 18. ledna 1945 v Lenoře do rodiny německého skláře. Události spojené s koncem druhé světové války zásadně poznamenaly jeho budoucí život. Rodina kvalifikovaného skláře se vyhnula odsunu, ale na podzim roku 1947 se musela odstěhovat do vnitrozemí, do Včelničky u Kamenice nad Lipou. Po dalších dvou letech se Urmannovi směli do Lenory vrátit, ovšem vlastní dům, zcela zdevastovaný novým přistěhovalcem, se jim podařilo odkoupit zpět až za několik dalších let. Mezitím se rodina několikrát pokoušela žádat o vystěhování do Německa, ale nikdy se to nepodařilo. Vzhledem ke svému původu nemohl Egon pomýšlet na studium. Vyučil se tedy automechanikem a pracoval v ČSAD, po listopadu 1989 pak i v Německu. Stejně jako v minulosti se ale vždy dobrovolně vrátil domů. Dodnes se velmi zajímá o historii česko-německých vztahů a snaží se přispívat k jejich zlepšování. Vypráví i řadu zajímavých příhod svých rodičů, příbuzných a sousedů z období konce války a krátce po ní.
