Život jim zachránil dvouletý syn

Na konci července 1947 se musela tehdy tříletá Doris Remešová s bratrem, těhotnou matkou, otcem a babičkou v rámci poválečného rozptýlení neodsunutých Němců přestěhovat do Opočna v podhůří Orlických hor, kde měli být zařazeni na práci v zemědělství. Pamětnice vzpomíná, že o jejich početnou rodinu ale nebyl zájem: „Když nás na nádraží v Opočně vysadili z vlaku, přišli sedláci ze statku a rozebrali si ostatní německé rodiny. Pro nás přišel sedlák ze Slavětína, a když nás uviděl, řekl: ,Tolik hladových krků krmit nebudu.‘ A zůstali jsme prý na nádraží sami.“ Pamětnice dodává, že zoufalí rodiče tehdy chtěli skoncovat se životem, ale díky jejímu bratrovi si to naštěstí rozmysleli: „Seděli jsme na bednách, se kterými nás vystěhovali, a byli jsme tam úplně sami – dvě malé děti, hubená babička, taťka a mamka v jiném stavu. Naši nevěděli, co mají dělat, a začali prý pomýšlet na sebevraždu. Bráška zatím běhal kolem beden a dělal na ně kuk. Každou chvíli odběhl a zase udělal kuk. Později mu otec řekl: ,Tys nám vlastně zachránil život.‘“