Taky záleželo na tom, kdo tě vláčel

V květnu 1954 byl Jiří Lukšíček podruhé zatčen a vyslýchán. „Na Ruzyni se všechno zaklápělo do zdí, to znamenalo šestnáct hodin denně chodit, sednout nic, nula. Jenom při obědě vyklopili takovej plechovej stoleček a sedačku, dostal jste polívku a něco k tomu, a zase zaklopit a šmytec. To bylo ,pěkný‘. No a výslech šest hodin, osm hodin, nebylo to nic příjemnýho.“ V roce 1954 byly již metody výslechu poněkud umírněnější. „Spíš se jednalo o psychickej nátlak, kdy dokázali vyslýchat třeba šestnáct hodin vcelku. To je šílená věc. Museli jsme spát jenom s rukama na dece, rozsvícený světlo a ležet jenom na zádech, neexistovalo se otočit. Tahali nás na výslechy, zásadně se zavázanýma očima, vláčeli nás po chodbách. Je pěkně nepříjemný, když tě někdo naslepo vláčí. Taky záleží na tom, kdo tě vláčí, že jo.“ Pan Lukšíček byl po třech měsících výslechů na Ruzyni odsouzen k šesti letům vězení za velezradu.