To byla fraška
Na konci července roku 1950 stanul Zdeněk Růžička před soudem, který se konal v Čapkově sokolovně v Moravské Ostravě. Jednalo se o komunisty vykonstruovaný soudní proces nazývaný Jan Buchal a spol. Pro velký počet obžalovaných byl rozdělen do čtyř skupin. Zdeňka Růžičku zařadili do skupiny Pěgřimek Emil a spol., v níž bylo za přihlížení pečlivě vybrané veřejnosti během tří dnů odsouzeno osmnáct mužů a dvě ženy k dlouholetým trestům vězení. Zdeněk Růžička ani průběh procesu nevnímal. Měl žloutenku, byl silně podvyživený a po ranách do obličeje od vyšetřovatelů dostal těžký zánět zubů. Obličej měl oteklý a trpěl velkými bolestmi hlavy. „Jak jsem měl jít k soudu, tak jsem celý natekl, že jsem neviděl. Hlava mě bolela, to mi tam škubalo. Teď pro nás přišli a ten jeden estébák říká: ,Co to máte? Vždyť to vypadá, jako by vás někdo bil.‘ Tak jsem nic neříkal a díval jsem se, jak probíhá ten soud. To byla fraška. Byla tam jakási bába, jestli soudkyně nebo přísedící, byla jak z bordelu. Černý punčochy, zmalovaná a chovala se tak familiérně. Sedala si na stůl, nožku přes nožku, prostě jak v baru. Teď jsem viděl, jak se někteří lidé snaží přesvědčit o svojí nevině a jak je tepou. V hlavě mi hučelo, já jsem měl strach, že tam nevydržím. Tak jak mě potom zavolali, tak jsem říkal: ,Všechno, jak je v protokole.‘ Konec. A potom jsem se dozvěděl, že jenom já jsem se kajícně přiznal. Takže všechno přepracovali tak, aby byli spokojení,“ vzpomíná na tuto soudní frašku Zdeněk Růžička, který byl odsouzen na čtrnáct let těžkého žaláře.
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Trasee
Neinclus în niciun traseu.
Comentarii
Niciun comentariu deocamdată.