K perníkové chaloupce

Počátkem léta roku 1949 Anna Šrotýřová s dvěma malými dcerami ilegálně překročila hranice komunistického Československa někde v oblasti bývalého hraničního přechodu Modrý sloup. Půl roku předtím utekl do Bavorska její manžel a Anna Šrotýřová měla být v červenci 1949 jako nespolehlivá osoba s celou rodinou vystěhována z hraničního pásma. Nezoufala si, této situace naopak využila a pod kouřovou clonou důmyslného opatření v podobě odhlášení od zásobování a předstíraného stěhování do Prahy se v poslední školní den s oběma dcerami svátečně ustrojily a šly do školy na výstavku spojenou se zakončením školního roku. Odtud už ovšem nezamířily k domovu, ale k hranicím. „Pak jako že půjdeme na houby. Vzala jsem pohádkovou knížku, panenku do tašky a děvčatům jsem vzala střevíčky na přezutí, protože měly gumovky, a šly jsme do lesa na houby. K hranici je to možná tak deset kilometrů. Ten pán, který nás měl doprovázet, nešel. Děvčata už se chtěla vrátit. Že žádné houby nejsou a že je nehledám. Tak jsem jim napovídala, že tam budeme mít pěknou perníkovou chaloupku. Nakonec jsem je tam přeci jen unavené dotáhla. Přišly jsme na takový pás a já říkám: ,Tak, děti, a jdeme do Německa.‘ A holky začaly: ,My nechceme do Německa, my chceme k babičce!‘ Tak jsem vzala každou za ruku a utíkaly jsme přes ten hraniční pruh. S manželem jsem měla předem domluveno, že na nás bude čekat na hranicích. Dcery jsem posadila na takový velký vyvrácený strom a říkám: ,Počkejte tady, já se podívám, kde je tatínek.‘ Ony pořád brečely. Mezi stromy jsem ho už ale uviděla přicházet. No a když přišel táta, tak už bylo po pláči a bylo dobře. Měl tam s sebou džíp. Přivezli ho američtí vojáci. Tak nás naložili do auta, zakryli plachtou, aby nás nikdo neviděl, a přes Finsterau nás vezli do Zwieselu,“ vzpomíná na úspěšný přechod hranic Anna Šrotýřová.