Je tady kontrola z Prahy!

V květnu 1945 byl tehdy sedmnáctiletý brněnský Němec Emil Pupik internován v Kounicových kolejích. Pokusil se o útěk, ale u obce Jundrov ho chytili a poslali zpátky. „Za trest jsem se svázanýma rukama musel nosem tlačit knížku ke zdi. Když spadla, následovalo bití,“ popisuje podmínky svého věznění. „Jindy jsme se spolu s dalšími třiceti Němci těšili, že konečně dostaneme něco k jídlu. V kotli se cosi vařilo, ale byla to jen voda s trochou zeleniny. Museli jsme okolo kotle utvořit kruh. Rozdali nám šálky a nakázali, ať běháme rychle dokola. Někdo z nás pak vždycky musel nabrat vřelou vodu a napít se. Na ty, co se nepřibližovali, řvali: ,Ty sviňo, nechceš žrát?‘ Ti, co se zkusili napít, měli spálené rty. Co bylo dál, nevím, omdlel jsem.“ Jindy si museli lehnout na německé spoluvězně a dozorci pak stříleli těsně nad jejich hlavami. Ten, kdo měl pod sebou příliš tělnatého spoluvězně, byl zastřelen. „Nejhorší ale bylo, když někdo přišel na to, aby si Němci v Kouničkách postavili tři šibenice,“ pokračuje ve vyprávění Emil Pupik. „Stavěli jsme je v sedmi lidech. Potom dozorci vybrali jednoho, který měl viset. Někdo z nich ale řekl, že mají tři šibenice, a tak by měly být oběšeny tři osoby. Jako druhého vybrali mě, pak vybrali ještě třetího. Svázali nám ruce za záda, na krk nám natáhli provaz. Stál jsem na prázdné bečce od piva a sotva jsem se držel, abych se sám nepověsil. Stáli u mě, já byl připravený k oběšení, když vtom někdo přiběhl na dvůr a křičel: ,Je tady kontrola z Prahy!‘“ To Emilu Pupikovi zachránilo život.