Cpali mi do úst tablety

V březnu roku 1953 se Ida Milotová dostala do vyšetřovací vazby v Praze-Ruzyni. „Vymysleli si, že vedu protistátní skupinu, ukrývající se někde v lesích na Chebsku.“ Skupina měla krycí jméno „I“, a protože se paní Milotová jmenuje Ida, měla být její velitelkou. „Měla jsem celu číslo 118. Každou noc mě vodili na výslechy a ráno v šest hodin jsem se vracela zpět a nesměla jsem usnout. Když jsem přivřela oči, tak mi kopli do dveří a zařvali: ,Nespat!‘ Osm dní a osm nocí jsem byla beze spánku.“ Aby se udržela při smyslech, přecházela Ida Milotová maličkou celu od okna ke dveřím a počítala kroky. Ve chvíli, kdy napočítala něco přes tři tisíce kroků, přestala z ničeho nic vidět na jedno oko. „Najednou jsem padla tváří na zeď a jela jsem obličejem dolů k zemi. Cítila jsem, jak je zeď drsná a studená, ale neomdlela jsem. Myslím, že k tomu došlo pod vlivem tablet, které do mne cpali. Na celu za mnou chodíval doktor v bílém plášti, měl khaki ponožky a khaki kalhoty a dával mi nějaké prášky velikosti dnešního aspirinu. Vždycky přišel za doprovodu čtyř bachařů, kteří mě drželi, a on mi to nacpal do úst. Zprvu jsem to plivala, protože jsem se bála, ale nakonec to do mne dostali. Domnívám se, že ty tablety používali, aby mne omámili. Nakonec jsem oslepla na obě oči a později jsem zjistila, že si z výslechů nic nepamatuji.“ O oslepnutí Ida Milotová nikomu neřekla, protože se bála, že by toho zneužili při výslechu. Zrak se jí časem vrátil, ale ještě dlouhou dobu po propuštění z vězení měla s viděním problémy.