Kdo by nás v takovém stavu schoval?
V dubnu 1945 nastoupila Marieta Blochová, později Šmolková, se sestrou Hanou do transportu z koncentračního tábora v saském Oederanu. Netušily, kam jedou, ani jak blízko domova se brzy ocitnou. „Naložili nás na dobytčáky, dostaly jsme každá misku na polívku a krajíc chleba. Ve vagonu nás stálo dvě stě a v sezení jsme se střídaly. Některé misky jsme daly k dispozici, aby bylo aspoň kam se vyčůrat,“ vzpomíná Marieta. Pro vězeňkyně začalo nekonečné popojíždění ze stanice do stanice. Vlak pár hodin někde stál a pak zase přejížděl. Po jednom takovém přejezdu sestry poznaly, že jsou na nádraží ve svém rodném Dubí u Teplic. „Přemýšlely jsme, jestli by se nedalo utéct, když jsme to tam znaly. Ale byly jsme bez vlasů a na sobě jsme měly osvětimské šaty s vězeňským pruhem na zádech. Z nádraží je to do města dva kilometry, tak jsme se nakonec rozhodly zůstat. Kdo by nás v takovém stavu schoval?“ Po tak nelehkém rozhodnutí byly sestry Blochovy za pár dní z vlaku vyloženy až v Litoměřicích, odkud je s ostatními vězeňkyněmi hnali pěšky do ghetta v Terezíně. Tam se setkaly s otcem a dočkaly se osvobození.
Hodnocení
Hodnotilo 0 lidí
Routes
Not a part of any route.
Comments
No comments yet.