Mengele se na mě výsměšně díval

Do transportu z Terezína do Osvětimi byl Miloš Pick zařazen v září 1944. Transport dobytčích vagonů jel tři dny a tři noci směrem na východ. Když přijely vagony na místo, věděli Pick a jeho společníci, že je zle. „Třetí den, někdy ve čtyři nebo v pět ráno, vidíme kilometry ostnatých drátů, strážní věže s kulomety, reflektory. Pak to začalo. I to málo, co jsme měli na sobě, a batoh, muselo zůstat ve vagonu. Vyhnalo nás tzv. kanada komando. Řadili nás do pětistupů, esesáci stříleli dávky pro výstrahu ze samopalů, na řetězech vlčáky. Řadili nás proti stolku s reflektorem, kde mezi strážemi SS byl Mengele.“ Transport čekala první selekce. V tu chvíli sehrál v životě Miloše Picka důležitou roli jistý Gert Körbl, který v Terezíně vedl ilegální skupinu levicové mládeže Hechaluc. Dokázal zjistit, o co jde: „Protlačil se až do předních řad průvodu, kde se jednotlivě předstupovalo před Mengeleho a každou pětici varoval: ‚Miloši, všechno pod 16 a nad 50 let jde do plynu, ale některé transporty už teď jdou ke zbrojnímu průmyslu. Hlas se nejmíň 18 let a nějaké černé řemeslo.‘“ Pick si vzal Körblovu radu k srdci: „Když jsem přišel na řadu, sebral jsem všechnu sílu a energii, která ve mně byla. Snažil jsem se Mengelemu drze dívat do očí a zařval jsem: ,Zwanzig Jahre, Maschinenschlosser!‘ Bylo mi 18, a Maschinenschlosser jsem nebyl ani náhodou a v kapse jsem měl protektorátní legitimaci, že jsem student. Stačilo mi pro ni sáhnout. Mengele se na mě výsměšně díval – takhle tu lže každej – ale pak uhnul. Něco mu v očích pobaveně bliklo a taktovka, která už se nakláněla na tu špatnou stranu, se zastavila a prudce mávla na druhou. Esesáci úkrokem udělali mezeru a já jsem se zařazoval do pětistupu na té dobré straně. Tam mi teprve bylo na blití. Uvědomil jsem si, kolik centimetrů hůlce scházelo, aby to dopadlo špatně.“