Chlapci, latinsky, odteď všechno latinsky!

V roce 1949 začala Státní bezpečnost zatýkat občany, u nichž se domnívala, že jsou napojeni na odbojovou skupinu Světlana. Stopa padla i na Jana Janků, byl zatčen, odsouzen na dvacet let těžkého žaláře, které si měl odpykat na Mírově. „Dali mě na komando smrti, tam byl návrat nežádoucí. Hlavně u kněží a lidí, kterých se chtěli zbavit. Spolu s dalšími vězni jsem kopal kanál. Jednou mi bachař Kamenský povídá: ,Janků, já se na to nemůžu dívat. Já za vás zodpovědnost brát nebudu.‘ Odvedl mě před dveře nemocnice, nechal mě tam stát a říká: ,Když vás zavřeli, tak ať se o vás postarají.‘“ Janků měl štěstí, že shodou okolností vznikala tou dobou na Mírově nemocnice. Chyběl v ní však lékárník, a tím se stal on. Součástí jeho práce bylo zajišťování chodu lékárny, obstarávání léků i asistence u menších zákroků. Jan Janků doprovázel řadu vězňů v posledních minutách jejich života, mnohým kněžím zajišťoval poslední pomazání. Jako hluboce věřící člověk se na Mírově sám aktivně účastnil duchovního života. Pomáhal při tajně svěcených mších, pašoval hostie, coby lékárník vyráběl víno potřebné pro bohoslužbu a kněžím je dával v lahvičkách od očních kapek. Hostie předával v lékovkách – práškovnicích. „Bylo to nebezpečné, protože chodily namátkové kontroly. Jednou nečekaně přišli. ,Janků, kde máte to víno?‘ – ,Jaký víno?‘ – ,My vám ho ukážeme.‘ Já jsem přišel do lékárny, a víno pryč. Naštěstí ho ukryl velitel nemocnice.“ Lékárník Janků se snažil získat pro vězně i vitaminy navíc. „Povedlo se mi získat povidla: napsal jsem do objednávky na recept „pulpa pruneri“ (švestková povidla), likvidátorka vyřizující objednávky léků pro věznici se dovtípila a do věznice poslala půl kila povidel. Tak říkám: ,Chlapci, latinsky, odteďka všecko latinsky!‘“