Dědku, tak se hejbej

Josef Kohl se i přes vypjatou situaci na konci čtyřicátých let rozhodl vstoupit do benediktinského řádu. V Emauzích se připravoval na svůj řeholní život a zde se také stal 10. listopadu 1949 novicem. Přijal řádové jméno Jan Křtitel. „Dne 27. dubna 1950 jsem si připravoval vše potřebné na bohoslužbu, pak jsem se šel pomodlit do místní kaple. Mezitím klášter obsadili příslušníci StB. Všichni jsme si měli jít sbalit věci na pokoje. Každého z nás někdo hlídal. I dvaaosmdesátiletý fráter Roman se měl jít sbalit. Oponoval, že tady mohl zůstat i v roce 1941, ale bylo mu vysvětleno, že tentokrát to nejde. Když si sbalil věci do tašky s uchem a krabice od margarínu, oznámil estébákovi, který ho na pokoji hlídal, že to neunese. Ten mu to pomohl odnést do jídelny, kde jsme už skoro všichni čekali. Pak fráteru estébák tašky předal zpátky a řekl mu: ,Tam u stolu se hlaste.‘ Roman ušel ještě pár kroků, položil tašky, narovnal se a oznámil: ,Potřetí rukuju. Poprvé to bylo za císaře pána, podruhé za nacistů.‘ Pak mi řekli, abych se o něj staral. Se sbalenými věcmi jsme čekali v jídelně. Asi po deváté večer se zeptali, kdo je tady kuchařem. Přihlásil se Dalimián Berka, uvařil nám jídlo a čaj. Do jídla moc chuti nebylo. Ve čtvrt na dvanáct přišel rozkaz, že máme jít k autobusu, který na nás čekal ve Vyšehradské ulici. Udělali kordon. Bylo jich asi padesát, nás asi osmnáct. Fráter Roman se mě držel, tašku jsem mu nesl. Šli jsme pomalu. Z řady estébáků vystoupil nějaký mladý syčák a zařval: ,Dědku, tak se hejbej!‘ Nějaký jiný ho chytl za límec a nakázal mu, aby držel hubu.“