Nezbyla na mě zbraň

Karel Kukal se spolu s dalšími deseti vězni pokusil dne 15. října 1951 o útěk ze šachty č. 14 tábora číslo XII. Během útěku byl postřelen do kolene. „Na mě žádná zbraň nezbyla. Věděl jsem, že kdybych se bachařům dostal živý do rukou, tak by se mi nevedlo moc dobře. Tak jsem si s některými vyjednal, aby, kdyby bylo nejhůř, nechali jednu kuličku pro mne. Pak se ale objevil nad námi nad kopečkem bachař, všichni byli překvapení a utíkali druhým směrem. Neuvědomili si, že jsem tam zůstal. Vracet se rozhodně nechtěli. Když už jsem věděl, že to daleko nedotáhnu, a v dálce jsem slyšel, že se pročesává les, tak jsem si obvázal opasek kolem krku. Pověsil jsem se na větev, jenže ona se mnou praskla. Tím pádem jsem zůstal naživu. Mezitím byli už blízko, takže mi na další pokusy nezbyl čas. Rozhodně jsem se jim nechtěl dostat živý do rukou.“ Karla Kukala pak dopadli v lese jihozápadně od obce Stanovice.