Nešlo o lidi, ale o práci
Na jaře roku 1953 byl Jaroslav Řihák převezen do vězeňského tábora ve Rtyni v Podkrkonoší. Zdejší vězni, většinou političtí, museli pracovat v uhelném dole Zdeněk Nejedlý II, který byl v areálu tábora. Těžili radioaktivní uhlí a Jaroslav Řihák vzpomíná, že pracovní podmínky byly otřesné. Vězni museli zvládat vysoko nasazené normy a dostávali nedostatečné příděly potravin. Kolena se jim rozedrala do krve a jen těžko se hojila, protože při práci v kleče se strupy stále dokola strhávaly. „Měli jsme gumové boty a během směny jsme pokaždé z těch bot vylévali pot a krev. Když to v botě čvachtalo, tak jste tu botu musel vyzout a vylít.“ Skoro každou chvíli byl v dole nějaký smrtelný úraz. U jednoho z nich se ocitl i Jaroslav Řihák. Na jednoho vězně spadl velký kus skály ze stropu chodby. „Rozřízlo ho to přes hrudník. Ta hlava s tou menší částí spadla do žlabu a zbytek spadl za žlab. Když jsem slyšel rupnutí, tak jsem spěchal nahoru a viděl druhou půlku těla. Masa krve, jak kmitá. To srdce ještě pracovalo, než skonal.“
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Jaroslav Řihák
Narozen v roce 1927 v Těšánkách poblíž Kroměříže. Už v dětství byl technicky zdatný, a tak po střední průmyslové škole nastoupil na Vysokou školu elektrotechnickou v Brně. Po únoru 1948 však byl ze školy akčním výborem vyloučen. Díky svým technickým schopnostem a na přímluvu předsedy stranické organizace v podniku, kde pracoval, se na vysokou školu vrátil. Po škole se zúčastňoval srazů katolické mládeže a byl v kontaktu s několika kněžími. Dne 19. května 1952, týden před obhajobou diplomové práce, byl zatčen. Ve dnech 28. října až 1. listopadu 1952 byl v Praze odsouzen k devíti letům vězení v jednom z největších monstrprocesů proti církvi, nazývaném Bárta a spol. Při něm bylo odsouzeno devět kněží a dvacet dva laiků k úhrnnému trestu 330 let. Mimo jiné i ThDr. Josef Zvěřina. Jaroslav Řihák strávil více než tři a půl roku ve věznicích a táborech ve Vinařicích u Kladna a Rtyni v Podkrkonoší. Pracoval v dolech ve velmi těžkých podmínkách a s minimem jídla. Několikrát byl svědkem smrtelných nehod spoluvězňů. Na jaře 1956 byl podmínečně propuštěn. Nikdy potom nedostal zaměstnání odpovídající jeho schopnostem. Pracoval jako elektrikář v cukrovaru a v PALu Magneton v Kroměříži. V roce 1990 byl rehabilitován a tentýž rok mu po složení státní zkoušky byl konečně udělen titul inženýra.
