Odtáhla zraněné a dostala vyznamenání za odvahu
Vlasta Vyhnánková se 8. března 1943 jako velitelka sběračské sekce 1. čs. samostatného praporu zúčastnila bitvy o Sokolovo. Velela tehdy čtyřem dívkám u 3. roty npor. Vladimíra Janka. Úkolem československých a sovětských vojáků bylo udržet postavení před jednotkami německého wehrmachtu na linii řeky Mža. „Po první rotě útočila druhá, při akci zahynul nadporučík Kudlič. Pak byla na řadě naše třetí rota. Útok čekal na Janka, už byl zdravý (uvádí se, že se léčil po svém prvním pokusu o sebepoškození), ale byl nervově úplně na huntě, hrozně ho to deprimovalo. Zaútočili jsme. Naši vojáci si začali svlékat kožíšky a oblékali si uniformy padlých německých vojáků. Já jsem říkala, ježišmarjá, to jsou pacholci. Pak Němci vyslali tank, jenže řeka nebyla zamrzlá, tak se tenký led probořil i s tankem.“ Palba sovětských děl a raketometů však postup zastavila a tanky se obrátily na ústup. Vlasta Pavlánková při minometné palbě spatřila zraněné sovětské vojáky, kteří potřebovali pomoc. „Tak jsme spolu s kolegyní Aničkou Ptáčkovou utíkaly zraněné vojáky ošetřovat a odtáhly je do bezpečí. Pak jsme ustupovali. Šli jsme pěšky až za řeku Don.“ Za tento hrdinský čin byla Vlasta Vyhnánková později oceněna sovětskou medailí Za odvahu a Československým válečným křížem 1939.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Vlasta Vyhnánková (roz. Pavlánková)
Vlasta Vyhnánková, rodným příjmením Pavlánková, se narodila 17. prosince 1921 ve Slezské Ostravě v rodině horníka Jana a jeho ženy Žofie. Do života rodiny zasáhla osudově okupace zbylého Československa. Paní Vyhnánková podle svých slov na nic nečekala a rozhodla se odejít do „toho sovětského ráje, který ovšem žádným rájem nebyl“. Na cestu se vydala s kamarádkou Štěpánkou Cejzlarovou. Společně strávily putováním obsazeným polským územím dva a půl měsíce. Díky pomoci místních Poláků, u kterých měly možnost se skrýt, vysledovaly výměnu německých pohraničníků na březích řeky, a to přímo u brodu, jelikož paní Vyhnánková neuměla plavat. Na druhém břehu jí sice sovětský pohraničník zachránil život, nicméně byly okamžitě zatčeny a za údajnou špionáž byly obě poslány do pracovních táborů. Nejprve pracovaly v cihelně, později v lesích za Uralem. Po napadení SSSR Německem se změnil status zajatých Čechů v SSSR, za podpory moskevského i londýnského exilu sovětská vláda schválila vznik československého zahraničního vojska a na počátku roku 1942 se začal v uralském městě Buzuluk formovat základ nové československé armády. Také Vlasta Vyhnánková s kamarádkou byly propuštěny, nicméně podmínkou propuštění bylo hlásit se u nově se formující československé jednotky v Buzuluku. Třetí den po příjezdu do Buzuluku zachvátily Vlastu Vyhnánkovou vysoké horečky a doktor jí diagnostikoval malárii, ze které se dostávala řadu měsíců. V Buzuluku prošla výcvikem pro sběrače raněných, úspěšně složila zkoušky a byla v československé armádě jako žena historicky poprvé povýšena na svobodnici. Boji u Sokolova prošla jako velitelka sběračské sekce celkem pěti dívek u 3. roty npor. Vladimíra Janka. Vlasta Vyhnánková se však v bojích i osobně vyznamenala. Při minometné palbě spatřila zraněné sovětské vojáky, kteří potřebovali pomoc. Spolu s kolegyní Aničkou Ptáčkovou utíkaly zraněné vojáky ošetřovat. Odtáhly je do bezpečí a obě byly vyznamenány sovětskou medailí Za odvahu a Československým válečným křížem 1939. Po ústupu až za řeku Don došlo vojsko pěšky až do Novochoperska, tam se Vlasta vdala za ppor. Josefa Vyhnánka. Po reorganizaci zůstala u 1. brigády čs. pluku. Při bojích v Dukelském průsmyku pracovala v obvazovně raněných. Po Dukle se zúčastnila bojů u Liptovského Mikuláše a v Žilině. Na osvobozování Československa vzpomíná jako na velikou slávu, nicméně také všichni zažívali pocity bezmoci, když slyšeli Prahu volat o pomoc, ale nemohli udělat nic. Dne 17. května 1945 se pak konal slavnostní průvod Prahou. Vlasta Vyhnánková šla v první řadě. Po válce se s manželem odstěhovala do Rožďalovic a žije tam dodnes. Má dvě děti, syna Zdeňka a dceru Blanku. Za své statečné činy byla oceněna dvěma československými válečnými kříži, třemi sovětskými medailemi - Za odvahu (Sokolovo), Za zásluhy (po bitvě u Dukly) a získala 16 československých ocenění.
