Chodit! Ruce! Nespat!

Jako mnozí další, kteří pomáhali bratřím Mašínům před útěkem, byl i Vladimír Hradec zatčen. Státní bezpečnost ho sebrala na ulici 25. listopadu 1953 a převezla do ruzyňské věznice. Vladimír Hradec považuje za štěstí, že byl uvězněn až po smrti Gottwalda a Slánského. Vyšetřování nebylo tak fyzicky brutální jako dřív. „Ty nejsurovější gestapácký metody, který nařídil, podle toho, co jsem se doslechl, soudruh Slánský, byly nahrazeny psychickým nátlakem.“ Pan Hradec tedy nebyl mučen a mlácen jako mnozí vězni před ním. Psychickému týrání se ovšem nevyhnul. „Použili metodu nespaní. Po vyšetřování nás dali na kobku. Za jejími dveřmi seděl někdo, kdo měl za úkol zajistit, aby člověk neusnul.“ Jakákoli přestávka v chození po cele během dne vyvolala hlasité kopnutí do dveří a příkaz „Chodit!“. Spát vězni mohli v určeném čase, pouze na zádech a ruce přitom museli mít zkříženy na dece. V celách bylo chladno, deky byly slabé, spát se tedy příliš nedalo. „Když vás zebou ruce, dáte je podvědomě pod deku. Za moment se ozve kopnutí do dveří a výkřik ,Ruce!‘.“ Když se takováto situace opakovala poněkolikáté, musel vězeň odevzdat deku a hodinu chodit. „Po týdnu či čtrnácti dnech – ,kudy chodíte, tudy spíte‘.“ Vyslýchaní stále dokola čelili přívalu otázek a řvaní vyšetřovatelů. V každém momentu klidu vězni usínali, aby je z klimbání vytrhl další řev. Člověk tak snadno řekl to, co říct ani nechtěl. „Každé slovo si zaznamenali a už šli na jiného vězně. Řekli mu, co zjistili od toho prvního. A ten druhý zase řekl něco, co říct nechtěl. A tak během dvou, tří měsíců zjistili všechno.“