Chodili jsme po hranici, přímo po patnících

V padesátých letech v Prášilech probíhalo budování železné opony. Prášilskou hranici hlídala patnáctá rota Sušické divize Pohraniční stráže. Na budování průseků se podíleli příslušníci Pomocných technických praporů. Na práce je pohraničníci vodili v kruzích a často měnili směr, aby si nikdo z nich nemohl zapamatovat cestu. Ženijně-technické zabezpečení státní hranice v padesátých letech sestávalo z varovných světlic, jež byly připojeny k desetimetrovým odjišťovacím drátům. Dále z telefonního spojení s rotou, umístěného na stromech, zákopů a třístěnného elektrického zátarasu s oraništěm. Pohraničníci byli pod pohrůžkou několikaletého vězení nuceni zadržet či zastřelit každého, kdo by se pokusil o narušení státní hranice. „Na hranice se chodilo ve třech. Abych mohl doma říct, že jsem byl v západním Německu, tak jsem přeskočil ten potok, co byl na hranici. Nic jsem jim neřekl a šup tam. A ty dva už natahovali samopaly.“ Na německé straně hranice chodili příslušníci německé Grenzpolizei, ti našim vojákům nabízeli cigarety. A též zde chodily ženy v civilu, jež, podle politruků, měly za cíl navazovat komunikaci s československými pohraničníky. Jakékoli styky s lidmi ze západního prostoru byly však přísně zakázány.