Narušitelé seděli na stromě nad pohraničníky

Jiří Minařík sloužil roku 1958 jako pohraničník na rotě Maxov. "Hlídali jsme úsek hranice, který mohl mít 800-1000 metrů. Byly úseky, kde jste ani z věže neviděl. Za noc šly dvě hlídky." Absurdní situace nastala, když silně ozbrojení českoslovenští vojáci na pozorovatelnách za ploty z ostnatého drátu hleděli na nepřátele (pozn.: hlídky z německé strany) na druhé straně čáry, kteří se jen smáli: "My jsme koukali z věží na silničku k Eschlkamu, ke Grossaignu a viděli jsme Američany s džípy, jak jedou podél hranice. Viděli jsme, kdo je běloch, kdo je černoch. Kluci dali bundy dolů, sedli si a kouřili marlbora a kamelky. Mávali bílým šátkem, měli z toho prču." Na konci 50. let přes železnou oponu už mnoho lidí neutíkalo. Jiří Minařík tvrdí, že zažil během své půlroční služby na rotě jediný zátah: "V noci asi v půl jedné nás vzbudili, měli jsme udělat zátah v lese ve vzdálenosti dva kilometry od drátěného zátarasu. Byli jsme tam až do rána do deseti hodin. Pak jsme se dozvěděli důvod: dva Poláci utíkali a chtěli ven. Největší prča byla, že seděli nad štábem na stromě a poslouchali všechno, co důstojníci říkali." Poláci se prý nakonec úspěšně dostali do Německa, prostě přestříhali dráty. "Ale některé úseky drátěného zátarasu byly takové, že je stříhat ani nemuseli, protože tam byly potoky. Když se zdvihla voda, vyrazila elektrický proud."