S dítětem se postavila do cesty StB

Na Zelený čtvrtek 14. dubna 1949 kráčel kostelník Budínský z nedalekého kostela domů. V kostele připravoval velikonoční mši. Náhle u něj zastavilo auto, chvíli něco ukazoval, pak nastoupil do auta a odjel, popisovali sousedé rodině Budínských, Heleně a Zdeňkovi Šidákovým, kteří se zde skrývali. Šidák byl stíhaným tzv. agentem-chodcem, Helena se i s malým synkem pokusila před dvěma týdny přejít hranice, byla zadržena těsně před hranicí pohraničníkem, několik dní vězněna v Klatovech a pak propuštěna. Ve Starém Kníně u Budínských se ukrývali a chystali se na cestu přes hranice. Zatčení pana Budínského byl šok pro celou rodinu. Tušili, že v nejbližších hodinách či dnech je StB opět „poctí“ návštěvou. Pro takový případ připravili Helena a Zdeněk únikový plán: Zdeněk měl z půdy udělaný malý tajný pokoj, z okna si připravil prkno do stodoly. Neustále sledovali silnici. Odejít chtěli na Velký pátek večer. Odpoledne pojedli ovesnou kaši jako postní jídlo. Jak dojedli, uviděli, že k domku v zatáčce u silnice zastavila dvě auta, která přijela seshora od Mokrých Vrat. Z vozů vyskákali čtyři chlapi a rovnou přes dvorek k domu. Helena vzala do náruče synka a rozhodla se za každou cenu policisty zdržet, aby měl její manžel čas přes půdu a stodolu prchnout: „Říkala jsem si, že mě zase pustí, manželovi šlo o život. Chovali se jako dobytkové. Okamžitě začali řvát: ,Kde je Šidák, ta svině!‘ My na to, že o něm nic nevíme,“ vzpomíná Helena Šidáková, která nám nakreslila plánek (viz fotogalerie), jak její muž utíkal. Přelezl z půdy přes prkno do stodoly, z ní seskočil na zadní cestu, oběhl dům a zamířil ke kostelu, proběhl nejbližší pěšinkou mezi domy a zmizel do polí směrem k Mokrým Vratům. Zastavil se až v lesním remízku za Knínem, opřel se o strom a oddychoval. Zatím StB prohledávala dům. Po prohledání sklepa zamířili na půdu, kde objevili jeho únikovou cestu. „Z půdy se vrátili zuřiví. Nadávali mi ,Ty kurvo!‘, ale byla jsem šťastná, že muž utekl. Dva estébáci odjeli zatknout starostu a při cestě vzali i Jarču (starší sestra Jindřišky Budínské, která pracovala ten den na poště). Starostovi oznámili, že je zodpovědný za vše, co by se eventuálně dělo dál. Že musí hlídat okolí a vše hlásit StB, protože je možné, že se Šidák vrátí. Oznámili mi, že jsem zatčená, ať si vezmu jen pár osobních věcí a doklady, že už se sem nevrátím a dítě zůstane tady,“ vypráví Helena Šidáková, která vzpomínky sepsala do knihy Přetržené roky. Když zatýkali Helenu, její sedmnáctiletá přítelkyně z dětství Jindřiška Budínská se oblékala. Helena se jí ptala, co dělá, opověděla jí, že jí přeci nenechá samotnou. Policista na to zařval: „Přesně tak, i vy jdete s námi.“ Malý synek prý strašně plakal: „Křičel tak zoufale, že jsem bolestí nemohla vydat ani hlásku. Estébáci prohlásili, že mé zatčení oznámí mým rodičům a ,bába ať si pro toho parchanta přijede‘,“ popisuje Helena Šidáková, která se k dítěti vrátila až po šesti letech. Jindřišku a Helenu strčili do auta a vezli je do Prahy. Jeli vzhůru silnicí k Mokrým Vratům, kde Helena letmým pohledem z auta spatřila v remízku svého muže opřeného o strom. Policisté si ho nevšimli a zatčené odvezli do Bartolomějské ulice v Praze.