Mrtvý kůň

V roce 1939 byl mladík z Podkarpatské Rusi, Nikolaj Kubarič, odsouzen za ilegální přechod hranic do SSSR na tři roky nucených prací. Dostal se do lágru, který se nacházel poblíž sibiřského města Vorkuta. Panovaly zde tvrdé přírodní podmínky, podle vzpomínek Nikolaje Kubariče byla půl roku tma a padesátistupňové mrazy, půl roku bylo světlo a vězně sužovala hejna komárů. Jako vězeň pracoval v lese, v dole a jako pomocník v kovárně. Vypráví, jak jednou našli v konírně mrtvého koně. Přestože měli obrovský hlad, maso se odříznout neodvážili, ale usekli kopyta a v kovárně je začali vařit: „Samozřejmě to smrdělo na kilometry daleko.“ Není proto divu, že je hlídkující dozorce brzy odhalil a předvedl k výslechu: „Tenkrát jsme měli velké štěstí. Nejdřív si mysleli, že jsme toho koně otrávili. Za to bychom dostali pět let. Ale pak byl pitvaný veterinářem a ukázalo se, že spolkl hřebík nebo něco takového. A to nás zachránilo.“ Na Vorkutě zemřelo mnoho vězňů vyčerpáním, hlady nebo zimou: „Tam nešlo o lidi. Museli jsme plnit normu, protože když ji nesplníte, nedostanete chleba. Ve směnách jsme tahali mrtvé z paland, naložili jsme je na sáně a táhli asi kilometr. Tam se vykopala jáma dvacet metrů dlouhá, hluboká dva metry. A tam jsme je narovnali a zasypali vápnem.“ Ke konci roku 1942 byl Nikolaj Kubarič na základě dohody se Sovětským svazem propuštěn a odjel do Buzuluku, kde se stal vojínem u československé jednotky.