V táboře smrti

V listopadu 1951 byl Vlastimir Maier v pouhých osmnácti letech zařazen do nápravně pracovního tábora XII při uranových dolech u Horního Slavkova. Panovaly v něm otřesné podmínky a mezi vězni byl přezdíván táborem smrti. Měsíc před příchodem Vlastimira Maiera se v něm pokusilo jedenáct vězňů o útěk. Nakonec přežili pouze dva a na dvanáctce byl nastolen zostřený režim. Vězni chodili na šachtu navzájem svázáni lanem, aby se nemohli utéct. „Stačilo, aby první vlna zakopla, a všichni spadli. Bylo tam padesát šedesát lidí.“ Při návratu ze šachty museli často ve velkých mrazech a mokrých věcech stát dlouhé minuty na nástupu. „Přes tu zimu to byla katastrofa. Měli jsme třeba vodu v gumákách. V těch šachtách byla voda, a tak jsme byli mokří. Venku bylo dvacet stupňů mrazu i víc.“ Vlastimir Maier vzpomíná, že političtí vězni byli terorizováni dozorci a za každou maličkost se dostali do korekce, což byla malá betonová kobka, kde v zimních měsících promrzli na kost. Nejenže byli vězni terorizováni, ale při těžké práci v dolech ani nedostávali dost jídla. „Tam byl hlad, na té dvanáctce, to bylo strašný. Chodili jsme ke kuchyni pro shnilý brambory. Jenomže tam nás bylo asi padesát na té skládce, tak toho člověk moc neulovil.“