Cikáni přijeli!
Jednou za čas do Lidic přijeli cikáni. Své dvě tři maringotky zaparkovali na louce u skály na okraji vesnice za domkem manželů Doležalových. Pro ženy ve vesnici to vždycky znamenalo zahnat drůbež do kurníků. Milada Cábová s úsměvem vzpomíná: „To víte, že se nějaká slepice vždycky ztratila, tak to zkrátka bylo. Pobyli tady několik dní a zase odjeli. Někteří dokonce uměli nějaké to slovo česky, takže se s nima dalo i mluvit.“ Místní děti si s cikáňaty hrávaly. I přesto, že cikáňata mluvila romsky, vždy se nějak dorozuměly. Milada Cábová pokračuje: „To bylo takové to hatla patla, ale to víte, že jsme se bavili. A občas jsme se i poprali, no jak to u dětí bývá. To nebylo tenkrát vůbec rasistické, jako je to dneska.“ Dříve Romové kočovali krajem běžně a lidé na ně byli zvyklí. Zpravidla se živili broušením nožů a nůžek, ženy zase prodávaly stuhy a knoflíky. Čeští Romové se během druhé světové války stali stejně jako Židé oběťmi holocaustu.
Hodnocení
Abyste mohli hodnotit musíte se přihlásit!
Trasy
Příběh není součastí žádné trasy.
Komentáře
Milada Cábová, rozená Říhová
Milada Cábová, roz. Říhová, se narodila v Lidicích roku 1924. Manželé Říhovi vychovávali dvě dcery. Miladina sestra Věra byla o 10 let starší a pocházela z maminčina prvního manželství. Říhovi měli v Lidicích domek č. p. 89. Učila se na švadlenu v Buštěhradu, ale vyučit se již nestihla, protože v červnu 1942 byla s ostatními lidickými obyvateli zadržena a poté převezena nejprve do kladenského gymnázia a odtud rovnou do pracovního tábora v Ravensbrücku. Zde v těžkých podmínkách spolu se svou maminkou přežila zbytek druhé světové války. Nacisté se na konci války snažili zbavit většiny obětí pracovních táborů, a proto paní Miladu spolu s ostatními lidickými ženami v noci z 27. na 28. dubna vypravili na pochod do Schwerinu. Tam však průvod žen s dozorci nedošel. Dozorci se totiž natolik obávali rudoarmějců a postupující fronty, že vězně opustili. Ženy samy nakonec došly až do Crivitze, kde se potkaly s českými muži, kteří šli podobným způsobem z koncentračního tábora Sachsenhausen. Obě skupiny se usídlily v lesním táboře, kde čekaly na osvobození. Zde je 2. 5. 1945 Rudá armáda našla. Antonín Zápotocký, který byl jedním z mužů ze Sachsenhausenu, začal ihned vyjednávat s Rusy, lidickým ženám zajistil odvoz do Neubrandenburgu, odkud byly odvezeny do Kladna. Až na hranicích s Československem jim vojáci řekli o osudu Lidic. Autobusy je dovezly do Buštěhradu a odtud paní Miladu a její maminku odvezl manžel sestry Věry do Stehelčevsi, kde bydleli. Zde paní Miladu po dvou dnech také navštívil její snoubenec František, který na ni celé tři roky čekal a posílal jí balíčky do Ravensbrücku. Město Kladno přidělilo lidickým ženám nejprve byty, kde bydlela paní Milada se svou maminkou do té doby, než dostal její snoubenec byt v Praze. Mezitím se paní Milada za svého snoubence Františka v srpnu 1945 provdala. Manželé Cábovi bydleli v Praze, kde se jim v srpnu roku 1946 narodil syn Lubor, po čtyřech letech se jim narodila ještě dcerka. Paní Milada v roce 1961 nastoupila do práce na letiště v Ruzyni. Nejprve byla zaměstnána jako letová úřednice, později nastoupila do pasového oddělení, kde zajišťovala víza a výjezdní doložky pro letový personál. Současně si ukončila vzdělání, ve večerní škole složila státní maturitní zkoušku.
