Pečená jablíčka po dukelsku

Jozef Citterberg se zúčastnil dukelské operace jako spojař v řadách 3. brigády československé zahraniční armády: „Podporučík Pagáč byl tenkrát velitelem praporu automatčíků. A podporučík Juriga, to byl spojař, velitel spojovací roty. No a já – spojař od dělostřelců. V takovém kumbálku jsme rozjímali v té trme vrme (slovenský výraz pro vřavu), jak to bouchalo ze všech stran. A vedle byla jabloňka, opálená, prostě ožehnutá. Ta jablíčka byla napolo opečená. Tak jsme ta jablíčka konzumovali. A Pagáč měl flaštičku vodky, ze které jsme upíjeli. A těmi jablíčky jsme to zajídali. A s prominutím, plakali, poněvadž Pagáč říká: ‚To se nedá vydržet. To je, chlapci moji, bratia moji, to je asi moje posledné stretnutie s vami. Neviem, neviem, poněvadž mám z praporu...‘ Prapor, tenkrát – dvě stě chlapů, to byl ještě silný prapor, poněvadž každý den, každou hodinu bojovníků ubývalo. A jemu z toho praporu zůstalo asi patnáct, osmnáct chlapů bojeschopných..., tak byla jeho jednotka zmasakrovaná. Bojištěm byla samota Zbojská, tak se to jmenovalo. Tam se šlo opakovaně do útoku, stále se útočilo, bez rozumu, s prominutím. Tam jsme se naposledy viděli tady s tím Pagáčem. A potom asi za dva dny po té Zbojské jsem se u jeho hrobu pomodlil, poněvadž tam mně ukázali: ,Tu leží Pagáč.‘ Ten skromný hrobeček byl jeho – Pagáče. Je těžké vysvětlit, jaká byla situace, že nebyly síly, ale muselo se, poněvadž jsme chtěli a museli se k té Dukle dostat a potom ďalej. Nehledělo se na ztráty, lidské životy ustupovaly do pozadí.“