Propuštění je možné jen komínem

„Příjezd do Mauthausenu byl hroznej,“ vzpomíná Miloslav Čeřenský na svůj pobyt v likvidačním táboře. Když po příjezdu na nádraží opustili noví vězni město Mauthausen a pochod se vydal směrem k táboru, začali esesáci mlátit starší lidi pažbami. „Docházeli jsme nahoru k Mauthausenu, vlevo byla ohromná stavba, říkalo se tomu Rusenlágr, protože oni předpokládali, že válku vyhrajou a že budou mít statisíce zajatců. Tam jsem prvně viděl to hrozný tempo, tu hroznou skutečnost, která mě čeká, a to jsem ještě nevěděl, jakej je kamenolom a komanda smrti.“ Každý nový příchozí se musel svléknout, oholit a umýt ve sprchách. „Takhle vás tam rozpařej a vyženou zpátky na apelplac. V červenci, v srpnu to nevadí, ale v zimě to je hrozný. Nechaj vás tam hodinu, dvě, dvanáct hodin stát nahýho v pozoru, ať je teplo, ať pálí slunce, ať je mráz, ať prší, chumelí, a teprve pak vám přidělí zakrvácené hadry.“ Velitel tábora pak nově příchozí vítal slovy: „Propuštění odsud je možné jen komínem.“